Protože se postavil mocné církvi, jež si do té doby činila právo ovládat a kontrolovat každodenní život obyvatel naší vlasti. 

Byl to odvážný čin. Jan Hus, reformátor, měl tolik odvahy a tolik lásky k pravdě, že své učení neodvolal ani když mu hrozila smrt, k níž ho mocná církev odsoudila a z jejíhož rozhodnutí byl na břehu Bodamského jezera upálen. Jeho učení však mělo takovou sílu, že dokázalo v lidech zapálit jiskru odporu a nadlouho udržet nepřátele ve strachu ze síly lidového hnutí.

Jan Hus dokázal víc než kdokoli před ním a po něm. Jeho snaha o reformu církve se však setkala ze strany církevních hodnostářů s prudkým odporem. Postavil se zlu a zlé moci, která nezapomínala. To také na Kostnickém koncilu předvedla. 

Myslela, že jeho odsouzením a zbavením života zlomí veškerý odpor. Opak se stal pravdou. Hus se stal symbolem boje za pravdu. I někteří preláti, přítomní na koncilu, si byli vědomi, že jeho kritika chování církve a společnosti byla správná. Proto svůj hlas k odsouzení Husa nedali. Rozhodli ale ti, kteří měli větší strach z možných změn, z možného volání k odpovědnosti. Rozhodli proti pravdě. Tak, jak se stalo mnohokrát v celé historii křesťanské církve, počínaje osudným rozhodováním v Nikaji, kde několik desítek biskupů schválilo postuláty, jež neměnně platí dodnes.  Malá skupina odsoudila Jana Husa. Malá skupina lidí tak rozhodla o historii. Masy však zastrašit nedokázala.

Ctím jméno Jana Husa. Před šesti sty lety, v květnu 1415, čekal v kobce na slyšení. Ani skutečnost, že nedostal prostor k obhajobě svých názorů, i když byl ukřičen, ho nezlomilo. Pravdu neopustil. V Kostnici strávil dlouhé měsíce. Neochránil ho ani glejt, který mu měl zaručit svobodný odchod. Strach mocných byl větší. Přesto však v srdcích nás všech odkaz Jana Husa žije.