Domnívám se, že hesla, která jsme slyšeli v pozitivním smyslu o této novele zákona o vysokých školách, nejsou oprávněná, že zákon nepřináší slibované změny. Zcela jistě není reformou jako takovou. Je to návrh, který vychází ze zbytků, z jakýchsi torz, která zde zbyla na ministerstvu z doby působení předchozích vlád, zejména vlád Topolánkových a Petra Nečase, které v době, kdy se připravovaly, vycházely z jakési představy skutečně výrazné změny charakteru vysokého školství v České republice.
Výhledy, na kterých tehdejší vlády stavěly, byly shrnuty v tzv. Bílé knize, která navazovala na doporučení, která jsme dostali od OECD, tj. ta zpráva, o které se zmiňoval kolega Rais ve svém vystoupení.
Bílá kniha se nikdy nestala odsouhlaseným materiálem vlády. Vláda ji pouze vzala na vědomí, to v době, kdy byl ministrem školství tehdejší ministr Liška, ale k vlastnímu schválení této předlohy nikdy nedošlo a nedošlo ani ke korektnímu projednání. Ukázalo se tehdy, že ty primární cíle, které se schovávaly za výhledem, že byly vcelku snadno veřejností i akademickou veřejností prohlédnuty jako především cesta k privatizaci zbytku veřejného sektoru, který v České republice zbýval, a k většímu politicko-hospodářskému vlivu do vysokých škol, který nebyl opodstatnitelný standardy,které vysoké školy mají v rozvinutých zemích.
Nejpropracovanější část tehdejšího výhledu se týkala zavádění školného. Nečasova vláda měla v programovém prohlášení i zavedení finanční pomoci studentů vysokému školství. Řada kritiků upozorňovala na zajímavý překlep v tehdejším programovém prohlášení, že to totiž nebyla finanční pomoc studentům, ale studentů, a skutečně takto, přestože tato charakterizace má spíš formu jakési úsměvnější historky, tak takto ty práce byly charakterizovány.
Nejvýraznější byly práce právě na zavádění školného a systému půjček na školné, kde se ukázalo, že toto je z hlediska ekonomických parametrů rozrůznění příjmů a struktury financí v jednotlivých skupinách jak obyvatelstva, tak absolventů, neschůdná představa, a že pokud by se takováto představa zavedla, tak že by vedla pouze k velkým režijním nákladům, které by byly na stranách finančních institucí, bank, nebo těch, kteří by poskytovali ty půjčky na studium, ale fakticky by nepomohla ani studentům, ani vysokoškolské vzdělanosti v České republice. To byl také důvod, proč tady z tohoto se za předchozích vlád muselo oprávněně vycouvat.
Dnes slyšíme, že se panu ministrovi Chládkovi podařilo dovršit snahy, které byly za předchozích ministrů neúspěšné. Ale tady je dobré opět poukázat na skutečnost, že se nevychází z představy, jak vysokoškolský systém celkově zlepšit a jak provést systémovou změnu, zejména ne změnu, která by mohla být nazývána reformou, ale že se vzaly zbytky po předchozích přípravách, a jakýmsi způsobem se uplácaly dohromady tak, aby příliš nedráždily některé hráče z prostředí vysokých škol, zejména Českou konferenci rektorů a Radu vysokých škol.
V tomto smyslu plně souhlasím s tím, co zde uváděla paní poslankyně Putnová, že pokud by návrh měl být v této podobě přijímán, tak to znamená především promarnění šance. Promarnění šance s vysokoškolským prostředím něco udělat ve smyslu jeho posunutí dopředu, odškrtnutí jakéhosi splněného cíle, který si možná předsevzal pan ministr, ale který si rozhodně nepředsevzala tato koaliční vláda.
Já bych připomněl, že v koaličním prohlášení vlády je explicitně napsáno: Vláda vypracuje analýzu vysokoškolské legislativy a v návaznosti na to předloží návrh změn. Analýza vysokoškolské legislativy taková, aby skutečně řekla, co je potřeba ve vysokoškolském prostředí měnit, a stanovila jakousi představu, jakýsi směr toho, co se má měnit, záměr, ta provedena nebyla. A ten zbytek je vlastně konglomerát věcí, které zčásti nikoho příliš neurážely....
***
Takže konglomerát změn je takový, že jsou v tom věci, které nikoho příliš neurážejí, je v tom pár věcí, od kterých si omezený počet aktérů slibuje jakýsi pozitivní výsledek. Tam se jedná především o institucionální akreditace, kde lépe situované školy doufají, že by se tady tímto způsobem mohly vlastně oddělit od současného systému a zavést si způsob akreditací vnitřních, který bude do značné míry nezávislý na zbytku prostředí v okamžiku, kdy se jim institucionální akreditaci podaří získat. Pokud jste pozorovali některá vyjádření soukromých vysokých škol, tak i z tohoto sektoru vysokého školství zaznívaly naděje, že se změnou akreditací by např. mohly pominout problémy s kvalitou nebo s kritikou kvality některých vysokých škol, u kterých se dnes uvažuje o odnímání akreditace nebo odnímání státního souhlasu, a tady tato změna jim poskytuje jistou formu naděje do budoucna. V některých případech je to dokonce spojeno s tím, že funkcionáři takovýchto škol působili přímo v ministerstvem administrovaných projektech, které připravovaly obsah systému kvalifikací vysokého školství, nebo v projektech, kdy ministerstvo jakýmsi zvláštním způsobem rozdává peníze v mezi vysoké školy v rámci projektu kraje. Původní představa byla dokonce, že by zde byly desítky tisíc lidí na vysokých školách, kteří by byli vykazováni, jako že připravují strategie vysokých škol. Zaměřeno to bylo jen na to, aby si Ministerstvo školství vytvořilo větší počet zavázaných aktérů ve vysokoškolském prostředí prostřednictvím distribuce financí. Tady tento aspekt distribuování financí bych doporučoval neopomíjet u jakýchkoli argumentů, které poukazují na shodu Ministerstva školství s některými součástmi reprezentace vysokých škol tam, kde se jedná o ustanovení, která jsou svým způsobem prázdná. Je symptomatické, že se občas podpora této novele spojuje s tím, že současně slyšíme, že vysoké školy doufají, že Ministerstvo školství zajistí více peněz zejména pro veřejné vysoké školy. A objevuje se to současně s tím, že se v médiích používají značně podhodnocené údaje o financování vysokých škol často ve spojení s tím, že se poukazuje jen na výši příspěvku na vzdělávací činnost veřejných vysokých škol, zatímco mezinárodně v okamžiku, kdy se mluví o financování vysokých škol, tak se tím míní institucionální financování, v okamžiku, kdy se mluví o financování vysokých škol z veřejných rozpočtů, tak se tím míní opravdu všechny veřejné rozpočty. Podle posledních dostupných dat z vysokých škol tato míra je 1,11 % HDP, toto je číslo za rok 2013, novější data k dispozici nejsou, protože veřejné vysoké školy zatím neodevzdaly své zprávy o hospodaření. Ale v okamžiku, kdy to porovnáte s tím tlakem, který vychází z částek, které jsou na poloviční úrovni, a souzněním Ministerstva, s tím, že současně slibuje, že tady tyto věci navýší a nikdy nepřistoupí k tomu, aby tyto údaje rozporovalo, tak je namístě to dávat dohromady s podporou, o které se poté mluví.
Co se týče konkrétních částí, které jsou v novele uvažovány, jako pozitivum vidím upřesnění některých správních procesů, které v době, kdy byly nastaveny stávajícím zákonem, nebyly vyjasněny do té míry, že by byla jasná mezihra mezi tím, co je stanoveno explicitně v zákoně o vysokých školách, a jakým způsobem se správní soudnictví, zejména Nejvyšší správní soud, bude dívat na ty oblasti, kde rozhodování na vysokých školách má povahu rozhodování o právech studentů, a s tím související důsledky pro aplikování správního řádu. V době, kdy byl stávající zákon přijímán, nebyla tato oblast zdaleka rozpracovaná příslušnými judikáty, neexistovala prakticky vůbec ani praxe elektronické komunikace zejména mezi školami a studenty. V této části posun na technické úrovni je v novele zahrnut, hodnotil bych ho jako jednoznačně pozitivní, nicméně bych ho v žádném případě neřadil do kategorie nějakých reforem nebo nějakého ovlivňování vysokého školství. Je to technická záležitost, která je potřebná, nicméně nesleduje žádný grandiózní cíl a už vůbec ne cíl, kterým je potřeba se nějak příliš pyšnit. V sektoru vysokých škol je potřeba dělat také jiné, podstatnější záležitosti.
Jedna z oblastí, kterých se novela dotýká, jsou akademičtí pracovníci. Zaznělo zde konstatování, že se nově zavádí kategorie mimořádného profesora. Od bývalého ministra a předsedy ODS Fialy jsme dokonce slyšeli, že je to kategorie, kterou náš systém dosud nezná, a jak ministr, tak bývalý ministr se vyjadřovali k tomu, jak je tady toto pozitivní krok dopředu.
Troufám si s tímhle pohledem polemizovat a tvrdit, že v oblasti akademických pracovníků ta úprava naopak znamená malý krok zpět oproti současnému stavu. Ten krok zpět je dán tím, že novela taxativně požaduje, aby místa docentů - profesorů byla obsazována pouze těmi, kteří projdou habilitačním nebo jmenovacím řízením. Jinými slovy těmi, kteří získají ty české tituly - a jsou to tituly v uvozovkách, protože fakticky žádný zákon je nezavádí, žádný zákon nezakazuje, aby, kdokoli si usmyslí, si psal před jméno doc.. Neexistuje zákon, který vám tady tohle to zamezuje, a z hlediska ustanovení v listině práv jakmile nemáte zákon, který vám udává povinnost, nemusíte to respektovat. Takže i ti, co neprošli habilitací. Když si napíšete doc. před jméno, nenajdete v českém právním řádu ustanovení, které by vám tohle to zakazovalo. Totéž u prof..
Tento zákon obsahuje nové ustanovení, které stanoví, že pracovní místa se mohou obsazovat pouze těmi, kdo prošli jmenovacím nebo habilitačním řízením. Mírně lepší formulaci měl mezi roky 1997 a 1998 návrh, který tehdy připravovala sociální demokracie, na nový zákon o vysokých školách, kde se rozlišovalo postavení docenta a profesora na vysokých školách a to, co bylo v návrhu té novely nazváno hodností. Rozdělilo se jméno pracovního místa od toho, co je získáváno na základě jmenování docentem nebo profesorem od rektora vysoké školy nebo prezidenta republiky. A explicitně se zavedly jak zkratky, tak právní ustanovení, které ten stav, který byl vcelku běžný v minulosti u jmenovaných docentů nebo profesorů, kteří mohli být ustanoveni na příslušné pracovní místo nebo nemuseli, vymezovaly v zákoně. Toto se nedostalo do stávajícího zákona přijatého s účinností od roku 1998. Sociální demokracie tehdy ten návrh stáhla a nikdy už tady v tomto nebylo pokračováno.
Současný návrh zavádí spojení mezi pracovním místem a získaným titulem. Je to omezení, které zde dosud nebylo. A toto omezení zdánlivě vypadá jako krok, který může zabránit nějakým nepravostem, nějakým manipulacím s těmi místy. Ale toto je pravda nejvýš v okamžiku, kdy se podíváme jenom na tuzemské domácí prostředí. V okamžiku, kdy si uvědomíme, že habilitační řízení a řízení o jmenování profesorem tak, jak jej předpokládá náš zákon, není přístupné pro akademické pracovníky zahraničních vysokých škol, zejména vysokých škol, které jsou vyloženě kvalitní - řekněme hypotetický příklad, že by sem přicházel nějaký profesor z Oxfordu nebo z Harvardu - tak v takových případech jakmile svážeme ten pseudotitul s pracovním místem, tak tím děláme omezení pro internacionalizaci našich vysokých škol.
Tento návrh novely problém řeší kategorií mimořádného profesora, což je kategorie, která se netýká udělení nějakého osvědčení, titulu nebo pseudotitulu ve smyslu docent a profesor tak, jak je to u těch našich, ale váže to na působení příslušného pracovníka na daném pracovním místě. Jinými slovy, nezřizuje novou kategorii uznávaného titulu, ale zřizuje konkrétní jméno pracovního místa, které lze zřídit na vysokých školách s tímto vymezením. Na první pohled to vypadá jako chytrá horákyně, která obchází problém jisté nekompatibilnosti středoevropského systému vědeckopedagogických hodností a toho, co je zvykem v anglosaském světě. Ale jen na první pohled. Komplikace nastanou už v okamžiku, kdy by měly vysoké školy vypisovat výběrová řízení na obsazení takovýchto míst. V okamžiku, kdy vypíše škola řízení, kde poptává obsazení místa profesora, tak to bude samozřejmě ten náš profesor, který dostal někdy v minulosti na Pražském hradě podepsaný dekret a v Carolinu nebo poštou zaslaný dekret o jmenování profesorem. Nebude to ten zahraniční profesor z toho Oxfordu nebo Harvardu. Pokud škola bude chtít vzít někoho ze zahraničí, bude muset poptávat obsazení té pracovní pozice, která se jmenuje mimořádný profesor, což je jiná pozice, než která je určena pro ty naše profesory. A pro změnu čistě hypoteticky v okamžiku, kdy se najde tuzemský uchazeč, který bude shodou okolností lepší, než ti zahraniční, kteří se na to budou hlásit, tak vypsané řízení se bude vztahovat pouze tady na tohle nově vytvářené pracovní místo.
Dovedu si představit, že v tuzemském prostředí tady to bez problémů školy nějakým způsobem - já nevím, jestli ošulí je použitelný termín, ale prostě obejdou tak, jak je na českých institucích zvykem. Ale tohle zase narazí na standardy, které bychom měli uplatňovat vzhledem k zahraničnímu prostředí. Existuje společná deklarace Evropské komise a Evropské univerzitní asociace o vytváření evropského univerzitního prostoru, kde je cíl zveřejňovat veškerá výběrová řízení na obsazování míst vědeckých pracovníků, což jsou samozřejmě i ti docenti a profesoři, mezinárodními řízeními, která jsou uveřejňována na jednom serveru EURAXESS Evropské komise. Co bude poptáváno v takovémto vypsání pracovního místa? Ten náš profesor nebo ten mimořádný profesor? Jakým způsobem tohle bude kombinováno? A jak budeme působit na zahraničí, abychom nepůsobili dojmem, že vlastně to, co vypisujeme, to, co bývá zvykem brát jako stanovená specifikace, kterou ty instituce také dodržují, tak jakým způsobem se uvnitř našich institucí chováme k tomu, že vlastně tyhle kategorie přecházíme a zacházíme s nimi prakticky libovolným způsobem?
Toto je drobná ilustrace toho, co zůstalo v tom návrhu po těch všech možných změnách a zůstalo tam proto, že původní představa v době reformy zajistit možnosti působení vynikajících odborníků z praxe na místech, která odpovídají profesorům na vysokých školách, si nevšímala toho, že toto mají vysoké školy možnost v rámci zákona uplatňovat už dnes, a snažila se najít způsob, kterým podpoří jakousi osmózu mezi tím akademickým prostředím a prostředím průmyslovým praktických firemních aplikací. Záležitost jednoznačně pozitivní. Na druhou stranu těmi postupnými kroky, jak se připravovaly dílčí novely, a to, co zbylo dnes na Ministerstvu školství, dovedená do situace, že řeší prakticky jenom zvláštní případ nekompatibility našich titulů se zahraničním působením, a to ještě způsobem, který v žádném případě není akceptovatelný, není bez problémů.
Tvrdím, že tato úprava neposunuje naše vysoké školy k lepšímu, ubírá jim možností, jak se mohou ve své personální práci chovat, a to i navzdory tomu, co říkají někteří kolegové, kteří tvrdí, že jsou a byli vždycky zastánci funkčních míst profesorů nebo docentů, přestože těchto míst, těchto možností v době a na místech, kde toho mohli využít, nevyužili.
Další problém, který v novele vidím v souvislosti se základními tématy, které jsou hodně viditelné, to jsou problémy s akreditacemi. Myšlenka zjednodušit akreditace pro zavedené instituce vede k té představě institucionálních akreditací. Jakmile je škola dostatečně renomovaná, získá oprávnění provádět ten proces jakési certifikace studijních programů, které realizuje ve své vlastní režii, nebude se muset s každou jednotlivostí obracet na jinou instituci.
Nicméně v tom procesu akreditací tak, jak je popsán v novele, vidím značné problémy. Jeden z těch problémů je to, co zde zmiňovala paní poslankyně Putnová, totiž nehotový obrázek o tom, co jednotlivá ustanovení znamenají. Význam jednotlivých ustanovení v zákoně je dán až podzákonnými normami a je v zásadě jedno, jestli je to vyhláška Ministerstva školství nebo nařízení vlády, ale bez toho aby bylo jasné, jak vypadá obsah tady těchto norem, není dost dobře možné dohlédnout důsledků toho, co je stanoveno v novele jako takové a co může na první pohled vypadat docela rozumným způsobem. Ďábel může být skrytý v detailech a problémy podzákonných norem jsou zcela zásadní.
Skutečnost, že Ministerstvo školství odmítlo připravit ty normy tak, aby byly k dispozici současně s předkládáním novely do vlády, neřku-li do prvního čtení v Poslanecké sněmovně, považuji za velmi závažnou chybu. Žádali jsme tady o toto. Explicitně se nám dostalo odmítnutí. Explicitně se nám dostalo poukazu na to, že máme být spokojeni pouze s věcnými záměry těch podzákonných norem, nikoli s jejich konkrétním zněním.
Akreditace tak, jak je narýsována v novele, u některých reprezentantů akademické obce nevzbuzuje příliš velké obavy z toho důvodu, že říkají: Celý ten mechanismus institucionální akreditace, pokud se ho nepodaří používat, tak zůstane v zásadě ten proces, kterým se procházelo nyní. Budou se akreditovat jednotlivé studijní programy. A pouze se nevyužije celého toho mechanismu, který je tam připravován. Ten mechanismus, zdůrazňuji, nebyl žádným způsobem testován z hlediska toho, jak bude vypadat jeho provádění na vysokých školách, jak budou vypadat příslušné normy, které předpokládají kontrolu kvality a vnitřní standardy vysokých škol. (Velký hluk v sále.)
My jsme na toto při jednání v nedávné době upozorňovali zástupce ministerstva. Dozvěděli jsme se, že pilotování tady takových procesů není možné. Když se ale podíváte do toho, jaké nové instituce a jaké procesy norma zavádí, je velmi důležité vidět, jak vlastně tady tyhle ty věci budou vypadat.
(Kráceno.)
