Letošní 600. výročí upálení Mistra Jana Husa vybízí k zamyšlení každého z nás nad sebou samým. Co jeho odkaz znamená pro vás osobně?
Konflikt Mistra Jana Husa s koncilem je nesporně modelovou situací, která se v různých obměnách vždy znovu a znovu v dějinách lidské společnosti opakuje. Otázkou ovšem je, jak se ten či onen jedinec v tomto střetu zachová. Zda couvne a kapituluje, nebo dá v sázku všechno včetně společenského postavení, a dokonce i vlastního života. Svědomí, poctivost, slušnost či charakter nejsou přece pouhopouhé doplňky lidské existence, ale její základní stavební kameny.
První Husův životopisec z druhé poloviny 15. století Jiří Heremita charakterizoval Husovu osobnost následovně: „… pán Bůh všemohúcí, chtěje známostí svou zase pravdu osvietiti, zbudil jest člověka věrného jménem Jana Husi, jehožto jako svíci hořící na zlatém svícnu postavil jest, aby svítil všem, kteříž v domě jsou a ježto v známosti víry kráčeti chtějí.“
Ano, Jan Hus byl vnímán především jako mučedník za věc víry. Trnem v oku mu byl především odklon tehdejších církevních prelátů od ideálů a praxe prvotní církve. Jeho lidské hodnoty a postoje neztratily s časem na ceně, jen se o ně znova a znova vede spor. A v tomto sporu se jednoznačně hlásím k Husovu odkazu.
A co Husův odkaz znamená pro nás, tj. pro český národ?
Ostře kritický Husův postoj k mravně rozložené církvi a k sociální nespravedlnosti, nenasytnosti a zločinům církevních a světských vrchností předznamenaly a do značné míry formovaly ohromné vzepětí kritiky a odporu právě proti tehdejší římskokatolické církvi.
I dnes je ovšem Mistr Jan Hus pro někoho mučedník, pro jiného kacíř. Jisté kruhy oslabují především sociálně kritickou stránku husitství. Možná se ho mocní či majetní i po jeho smrti stále ještě bojí. Zejména dnes, kdy evropský sociální systém šel do kytiček. A cíle římskokatolické církve jsou dnes, stejně jako tomu bylo i dříve, nikoliv z onoho, ale z tohoto světa. A těmto cílům se musí podřizovat všechno. Účel přece světí prostředky!
Prostředkem jsou také dějiny. Proto je nutné i dějiny zpadělávat, tak jak svého času benediktinští mniši zpadělávali právní listiny, zejména listiny o držbě nemovitostí. Proto ta snaha katolické církve přehodnotit i život a dílo Mistra Jana Husa. Církevní preláti dělají všechno pro to, abychom zapomněli na zločineckou dominikánskou inkvizici, na mučení, popravování a upalování nevinných lidí.
Ne, nehodlám zde rozebírat kriminální dějiny římskokatolického křesťanství. A také se zdráhám pronášet něco, čím bych si osoboval přivlastňovat si Mistra Jana Husa víc než jiní. On totiž patří každému, kdo se k jeho odkazu skutečně hlásí.
Proč je to stále tak aktuální?
Patriarcha husitské církve Tomáš Butta nedávno prohlásil: „Hodnoty, které Mistr Jan Hus zastával, přesahují obzor dějin, nemáme je ve své moci a život jednotlivce i společnosti bez nich ztrácí potřebnou hloubku a smysl.“
Husova myšlenka skromné církve, která nedychtí po majetku věřících a která spolu se světskými vrchnostmi nepanuje arogantně nad společností, ale slouží prostým věřícím a obecně lidu, je naléhavě aktuální také dnes. Důkazem je i nemravná dohoda mezi někdejší pravicovou vládou Petra Nečase a Českou biskupskou konferencí, v níž jde o vydávání majetku českého státu a vyplácení prostředků v řádu desítek miliard korun z kapes daňových poplatníků.
Osobně vnímám Jana Husa především jako kněze, rektora Karlovy univerzity, myslitele, reformátora, a především vnitřně čistého, poctivého a statečného člověka, tedy jako nositele těch vlastností, kterých se dnešním církevním prelátům zjevně nedostává.
Jaký byl vlastně vliv Mistra Jana a husitství mimo území Koruny české?
Ještě před revolučním výbuchem hledaly v českých zemí útulek heretické skupiny ze severní Francie, několik z kacířství podezřelých německých učenců a Angličan Petr Payne, obdivovatel Jana Viklefa. To ovšem nic nezměnilo na skutečnosti, že Evropa pokládala husitství za vyloženě českou úchylku.
Římskokatolický svět husitskou výzvu k následování pochopitelně nepřijal. Ba právě naopak, postavil se ostře proti ní. Husitům se plně nepodařilo prosadit svůj program ani na území Koruny české. Převážně německy hovořící oblasti Horní a Dolní Lužice i Slezska od počátku nezastíraly své protihusitské postoje. Obdobně si počínala i německým etnikem kontrolovaná města Brno, Znojmo, Jihlava a Olomouc. Rovněž ve větších českých městech zaujali Němci k husitské výzvě odmítavé stanovisko. Husité, kteří sami sebe nazývali věrnými či věřícími Čechy, bratry a sestrami nebo božími bojovníky, od počátku sváděli boj jak proti domácím odpůrcům, tak proti nepřátelům z ciziny.
O rozruch se postarali i němečtí učitelé působící na pražské univerzitě. Zatímco se Husovi příznivci hlásili k platonsko-viklefské linii, zastávali němečtí mistři zcela opačné stanovisko. Zástupci německých mistrů dokonce obvinili u papežské kurie českou reformní skupinu z šíření viklefských bludů. Němečtí mistři svými žalobami u papeže rozzlobili dokonce i krále Václava IV., který jejich stížnost považoval za hanobení Království českého v cizině.
A co husitství a Německo?
Někteří konzervativní kališníci později Jana Husa obraceli dokonce proti Martinu Lutherovi a jeho učení s tím, že Luther byl Němec. Luther sám se ovšem mnohokrát odvolával na Jana Husa. I on horoval proti okázalému kultu, proti církevnímu bohatství a zavedl bohoslužbu v národním jazyce. Zdrojem pravdy v křesťanství nebyla pro něho rozhodnutí římskokatolických papežů a církevních koncilů, ale především evangelium. Martin Luther navázal tedy na Jana Husa, stal se představitelem reformace a zakladatelem protestantismu v Německu.
Luther dokonce chtěl, aby se Německo stalo novými Čechami. A tak německá reformace začala vydávat i Husovy spisy. V roce 1521 navštívil Prahu Tomáš Müntzer, který se nechal slyšet, že světová obnova bude mít svůj střed právě v Čechách. O rok později napsal Luther českým stavům, že se již zbavil své dřívější nenávisti vůči Čechům a plně podporuje jejich odpor proti papežencům. „Já zajisté a naši bychom se k Husovi znali,“ cituji jeho slova, „i kdyby… celé Čechy se ho zřekly, bude náš, kteří jsme ho zabili, když ho opustíte Vy, kteří jste ho hájili.“
To ovšem znamená, že v Německu měl Hus mezi reformátory značnou váhu.
Ano, v Německu měli Hus a husité skutečně značnou váhu. Svědčí o tom i slova jednoho z obdivovatelů Jana Žižky Ulricha von Hutten, který vedl povstání německé nižší šlechty proti církvi a knížatům: „Co chybí tomu k slávě největšího vojevůdce? Nezanechal slávy, že osvobodil vlast od tyranie,“ připomínám jeho slova na adresu Jana Žižky, „že z celých Čech vyhnal ničemné lidi, zahálčivé kněze a líné mnichy? Že jejich statky navrátil dědicům těch, kdo je darovali, nebo obecnému dobru? Že římským prelátům a lupu papežskému uzavřeli zemi? Že udatně pomstil žalostný konec svatého muže Husa?“
Co k tomu dodat? Snad jenom to, že až si budou Němci za dva roky připomínat pětisté výročí zveřejnění 95 tezí proti odpustkům, bude nesporně řeč i o tom, že reformační myšlení a úsilí o lepší církev v Německu navázalo v mnohém na to, co svým učením a životním postojem prosazoval právě Jan Hus a mnozí jiní čeští „kacíři“. A možná se někomu vybaví i to, co stojí na náhrobku a na oltáři s obrazem Jana Husa a Jana Žižky v Čáslavi: „Již s nebe přichází nám Hus: však až se navrátí − Žižka pak, mstitel tvůj – Říme bezbožný, se chvěj!“
Ano ve středověku se církev obohacovala na úkor většinové společnosti. Historie církví má ovšem i mnoho dalších temných stránek. Z hlediska moderního člověka jde o věci naprosto nepřijatelné. A to i proto, že bez prebend a miliard korun z prostředků českého lidu se církevní preláti nechtějí obejít ani v druhém desetiletí 21. století.
A co znamená Husovo výročí pro katolickou církev, která zatím dosti mlčí?
Nedávno jsem si znovu přečetl odpověď kardinála Dominika Duky z roku 2008, čeho si na Mistru Janu Husovi váží. Jeho odpověď má následující podobu: „Že měl pevné přesvědčení. A dokázal za ním stát navzdory hrozící popravě. Já vím, že ho nemohu rehabilitovat v některých teologických momentech, také vím, že ho nemohu posuzovat podle teologie 20. století, ale podle myšlení té doby. Buďme však upřímní, sympozium v Bayreuthu potvrdilo, že Hus podléhal představám konce světa. Z jeho postojů a díla později vyrůstají velké ataky na kláštery v naší zemi, přestože většina těchto klášterů byla skutečnými oázami kulturní a náboženské vzdělanosti.“
K tomu pak ještě dodal: „Složitost všech momentů, které Mistr Jan Hus svým životem a učením propojil, způsobila ten obrovský boj, který se o něho v budoucnu rozpoutal. Devatenácté století ho bralo jako svou ikonu, což provokovalo katolictví, které v něm o to více spatřovalo obraz protivníka.“
Co tomu všemu říká známý teolog Tomáš Halík?
Ten tvrdí, že nevyrůstal v katolické rodině a Jan Hus je prý jeho osudovou postavou po celý život. Jistý obrat prý u něho nastal poté, co začal číst práce historika Josefa Pekaře, který ovšem husitství odsuzoval. Tomáš Halík si prý najednou uvědomil, že to, co mu cpali ve škole do hlavy, je vlastně „zideologizovaný odvar určité filozofie českých dějin,“ kterou „vytvářel Palacký… Masaryk, potom Nejedlý, pak se… dostala do škol a dodneška straší v hlavách většiny lidí.“
Jak v případě dominikána Duky, tak v případě jezuity Halíka nejde tedy o výrazný posun od doby, kdy pražský arcibiskup Antonín Prus z Mohelnice napsal císaři v roce 1563, že „větší však obtíž bude při potlačování památky Jana Husa, a to ne u předních kněží, ale pro zatvrzelost svedeného lidu“.
„Všelijaké písně ohavné proti kostnickému koncilu, papeži, kardinálům, biskupům“, napsal v březnu 1582 papeži pražský generální vikář Pontano, „jsou prozpěvovány po ulicích od žáků a mládeže. Nezřídka lid k povstání náchylný… vztahuje své svatokrádežné ruce na kláštery a katolické fary.“
Zajímavé je bezesporu téma Jan Hus a 17. a 18. století. Proč?
Začátek 17. století byl opět plný nadějí. V Čechách bylo znovu vření, „jakoby oheň tu v zemi měl znovu vzplanouti jako za dob Žižkových“. Jenže česká „slavná revoluce“, která měla završit dvousetletý vývoj otevřením nových možností, skončila špatně. A tak papežský nuncius Caraffa dostal pak za úkol řídit protireformační proces v českých zemích. Kde se vyskytl obraz s Husovým portrétem nebo jménem, byl ničen, z kancionálu vytrhávali „obnovitelé náboženství katolického“ listy s informacemi o husitech, celé knihy tak byly spáleny, a to hromadně. A právě jezuité dělali v tom ohledu, co mohli. Pro Husa měli následující hodnocení: „arcikacíř, bouřlivý a vzpůrný duch, bezbožník“. Jeho upálení prý bylo správné.
A jak "dopadl" Jan Žižka?
Prý vynikající vojevůdce, škoda jen, tvrdili jezuité, že byl kacíř, který byl „hotov ke každému zločinu“. Husovo a pochopitelně i Žižkovo jméno z paměti lidu ovšem nezmizelo. A v 18. století mnohé nasvědčovalo tomu, že konečně nastal věk rozumu, osvobození od předsudků, pověr a nevědomosti.
Zásahy světské moci jsou spjaty s osobou císaře Josefa II., můžete se k tomu vyjádřit?
Politika osvíceneckého absolutismu v habsburské monarchii spjatá s osobou císaře Josefa II. argumentovala především tím, že církevní majetek je málo produktivní a málo zdaněný, hierarchicky organizovaný klérus představuje příliš nákladný aparát, celibát odporuje lidské přirozenosti i přísné populační bilanci státu, množství svátků omezuje píli obyvatelstva, zaslibování nezletilých k řeholnímu životu jde na úkor počtu vlastních občanů i stavu finančních prostředků v zemi. A tak byla v roce 1781 oficiálně uzavřena epocha rekatolizačního násilí a byl nastolen status veřejnoprávnosti církevního majetku.
Rozpor mezi křesťanskými ideály a církevní praxí tím ovšem zdaleka neskončil. Josef II však státu podřídil všecko, především církev. A pokud jde o kláštery, ponechal pouze ty veřejně prospěšné, ostatní zrušil.
I to je důvod, proč má v řadách katolíků stále ještě odpůrce?
Projevilo se to již v době, kdy měla být na průčelí Národního muzea mezi velikány českých dějin umístěna plastika Jana Husa. Tehdy se vzpříčil kníže Schwarzenberg, který se nechal slyšet, že „husiti byli jen banda lupičů a žhářů“. Elita české literatury však replikovala výzvou, aby Husovi byl postaven na Staroměstském náměstí velký pomník. Katolíci protestovali, prý už tam stojí Mariánský sloup.
A tak vše nasvědčuje tomu, že především pro katolické preláty platí: „Huse, Huse nedáš nám spát v kuse“. Dokladem toho je i vystoupení kardinála Josefa Berana, který již na II. vatikánském koncilu v roce 1965 prohlásil: „Tak se zdá, že i v mé vlasti katolická církev stále trpí pro to, co bylo v minulosti jejím jménem vykonáno proti svobodě svědomí, jako bylo v 15. století upálení kněze Jana Husa nebo v 17. století vnější donucení velké části českého národa, aby zase přijal katolickou víru…“
V listopadu 1989 měl prý papež Jan Pavel II. prohlásit: „…tak co vy, Češi, co uděláte s tím Husem?“ „Nechme to být,“ prohlásil údajně kardinál František Tomášek „…už se k tomu nebudeme vracet.“
Pokud se katolická církev ve věci Jana Husa odmlčela, nezavázala se nikomu, že bude k dané věci zticha napořád, ani se nezřekla možnosti, že se při příležitosti šestistého výročí jeho smrti, bude-li mít co říci, nepřihlásí znovu o slovo. Marie Kudrnovská
