Prozatím dospívám k názoru, že význam má obojí, tzn. jak prosazování, tak i bránění. Nejsem jistě sama, kdo má dojem, že naše Ústava se v praxi vcelku osvědčila a ve svých základních rysech je dobrá. Nemyslím tudíž, že by bylo nutné, ji nějak zásadně přepisovat. Z toho důvodu je racionální některým změnám bránit. Jinou věcí ovšem, zda by onen pozitivní základ nesnesl vylepšení či mírné korekce, což je důvod, proč se případně pokoušet něco změnit. Přesnější však je spíše říci, že jde o přemýšlení, na jehož konci může, ale také nemusí, být formulace návrhu dílčí změny.
Když procházím různé podkladové materiály, ale i hotové připravené návrhy naší komise, nemám pocit, že by v Ústavě bylo něco, co je někým považováno za slabinu, a přitom se o tom důkladně nedebatovalo. Pokud takový námět nebyl přetaven v text možné změny, stalo se to proto, že bylo preferováno řešení postupem ústavních orgánů, tedy ústavní praxí, případně byla změna shledána nežádoucí. Téměř jakákoliv ústavní změna s sebou totiž nese silný politický náboj v podobě artikulace představy o tom, co by mělo být jinak než je. To však samozřejmě může vadit těm, kteří Ústavu měnit nechtějí, protože považují její stabilitu za hodnotu o sobě, případně jim vyhovuje ve stanovené podobě, ale stejně tak to bude vadit zastáncům změny jinak formulované.
Nejvhodnější by snad bylo připravit jediný komplexní návrh, v němž bychom řešili vše, co je považováno za nedostatky Ústavy. Sporné ovšem je, zda bychom se shodli i na pouhém vymezení toho, co nedostatkem je. Někomu se může zdát svrchovaně nešťastné, jak obtížně lze rozpustit Poslaneckou sněmovnu. Pro jiného ovšem totéž může být správné nebo výhodné. Občas se mluví o vhodnosti doplnit do Ústavy všemožné lhůty. Pokud ale neupravíme následek jejich marného uplynutí (když někdo něco neudělá, má se za to, že souhlasí, případně rozhodování přechází na někoho jiného), nemá to valný smysl. Nejen senátorům může připadat riskantní, když jsou důležité zákony provádějící Ústavu při rozvedení postavení Ústavního soudu, obecných soudů, České národní banky nebo Nejvyššího kontrolního úřadu v disposici 101 poslanců, kteří mohou při novelizaci těchto zákonů přehlasovat případná veta Senátu a prezidenta republiky.
Mám zkrátka dojem, že bez silného tlaku se na ústavních změnách neshodneme, což ale ve většině případů nakonec nijak nevadí. Mluvím-li o tlaku, myslím tím třeba silnou vůli být členy NATO a EU, která se promítla do významných změn ústavního pořádku. Stejně tak ale tlakem může být poptávka politických stran, které mohou mít zájem na rychlém provedení určité změny, obvykle nějak usnadňující běžný politický provoz. Bylo by samozřejmě pěkné mít pro takový případ připravený promyšlený návrh změny. Bude však vyhovovat aktuálnímu záměru, víme-li, že vlastně nemůže být politicky neutrální? Eventuálnímu pokušení politických stran postupovat ad hoc by se dalo čelit jen tak, kdyby bylo zřejmé, že úspěšné budou jen promyšlené návrhy; to je ostatně jeden z účelů existence Senátu. Obstojíme v tom ale?
Jistě bych mohla vyjmenovat řádku námětů ke změně Ústavy. Zkušenost mne však vede ke skepsi. A to nejen stran úspěšnosti, ale i stran toho, jsou-li opravdu vždy k lepšímu. Ústavní kultuře více svědčí náročnější postup: žít s Ústavou a podle Ústavy, rozvíjet ji praxí a zákony (třeba tím tzv. stykovým). Ke změnám bychom měli přistupovat jen tam, kde není zbytí. Vidět je to třeba na dlouholetém tématu našeho zájmu, tedy pravidlech zákonodárného procesu. Vedle možných mírných posunů ústavních je velmi mnoho možné zlepšit na úrovni jednacích řádů – moc se nám tu však nedaří.
JUDr. Jiřina Rippelová
