Znaven tím vším

Znaven tím vším, já chci jen smrt a klid,

jen nevidět, jak žebrá poctivec,
jak pýchou dme se pouhý parazit,
jak pokřiví se každá čistá věc,

jak trapně září pozlátko všech poct,
jak dívčí cudnost brutálně rve chtíč,
jak sprostota se sápe na slušnost,
jak blbost na schopné si bere bič,

jak umění je pořád služkou mocných,
jak hloupost zpupně chytrým poroučí,
jak prostá pravda je všem prostě pro smích,
jak zlo se dobru chechtá do očí.

Znaven tím vším, já umřel bych tak rád,
jen nemuset tu tebe vlasti zanechat.

William Shakespeare, Sonet č. 66 (jak symbolické), v překladu Martina Hilského a s jediným slovem, které jsem přidal.

Vážení a milí spoluobčané,

Mnozí z vás a tím nemyslím jen ty starší a pokročilé, ale i podstatně mladší, kterým v devadesátých letech minulého století (Že to spojení „minulé století“ zní ale hrozně!? A přitom to není zdaleka tak dávno!) nebylo ani „–náct“, si mne pamatují. Především však doufám, že si pamatují moje názory a to, co jsem občas i v médiích, většinou však osobně na náměstích hlásal. Vládnoucí garnituře, která se od té doby příliš nezměnila, dalo hodně práce mne tehdy zadupat do země. Příliš se to sice nepodařilo, ale i tak jsem si prožil své. Ač jsem nemohl dění v naší zemi ovlivňovat přímo z pozice polance parlamentu, nikdy jsem se nevzdal. A nemíním se vzdát ani nyní. Říká se, že všechno špatné je k něčemu dobré. V době, kdy jsem byl doslova odstraněn z parlamentu a kdy kolem mne vybudovala vládnoucí banda neproniknutelnou informační blokádu, která mě měla úplně vymazat z vědomí a paměti spoluobčanů, jsem mohl více přemýšlet a mimochodem jsem napsal i další knihu. Především jsem však měl více času na rodinu, možnost utřídit si myšlenky, možná i trochu zmoudřet. Což jistě zvláště ocení ti příznivci, kteří mne vždy napomínali, abych byl diplomatičtější. Není sice člověk ten, aby se zavděčil lidem všem, protože mnoho dalších mne naopak vyzývalo k daleko razantnějšímu postupu, zvláště v těch nejožehavějších otázkách. Vzhledem k tomu „oddechovému“ času, který jsem si musel vybrat, doufám, že jsem nalezl cestu jak realizovat všechny programové cíle, aniž bych se musel zpronevěřit jak umírněným, tak radikálním příznivcům.

Nevyhnul jsem se ale ani nepříjemným zážitkům. Vážně jsem onemocněl lidově řečeno rakovinou a prožil jsem si dost trápení. Sice mi mohlo být útěchou a povzbuzením, že podobné onemocnění překonal i velmi známý hokejista Mario Lemieux. Ovšem on to jistě snášel lépe, když má své místo v Hall of Fame. Vítězům se rány hojí rychle, to je odzkoušeno v každém válečném konfliktu. Velmi mi při tom však pomohla podpora těch několika málo osob, které o mém onemocnění věděly.

Posléze, když jsem po roce 2000 vyhověl přání spoluobčanů a společně jsme důkladně změnili radnici v brněnské čtvrti Útěchov, stala se tato druhá nejmenší brněnská část mediální celebritou. Média se střídala jako na běžícím páse a po návsi snad nemohla ani přeběhnout kočka, aby se tato událost nestala první zprávou večerního zpravodajství. A to už bylo příliš pro ty politiky, kteří slyší trávu růst už od dob Václava Havla. O Útěchově se moc mluví. A co kdyby si lidé řekli, když se vede Útěchovu, co to s ním zkusit i v celé republice. Následovaly další komunální volby a tehdy jsme dosáhli takřka čtyřiceti procent. Naivně jsem předpokládal, že subjekt s takovým výsledkem, má nárok mít starostu. Tehdy se až v Praze na vládě, konala porada všech méně úspěšných z komunálních voleb, v do té doby neznámém zapadákově. Dostali jednoznačný úkol, odložit veškerou osobní nevraživost a zášť a společně mne zlikvidovat. Což se také stalo. Od té doby vládnou tak, že se přestalo o obci mluvit a největší událostí se jeví volné pobíhání koz po návsi.

Nikdy jsem však nebyl lhostejný k tomu, co se kolem děje. A s hrůzou sleduji strmý úpadek politické reprezentace. Do vedení země se dostávají stále horší a horší osoby, které by se v době mého působení v parlamentu nedostaly ani na kandidátní listinu. Hned se nabízí paralela se zákonem profesora Parkinsona o nesvistujících jedincích, neschopných a závistivých, kteří nakonec přivedou k úpadku celou zemi. Kromě uvedených vlastností však hýří zbabělostí a alibismem. Můžete se mnou nesouhlasit, avšak já osobně nechápu jak dnešní „politici“ mohou vykládat co by se mělo dělat. Oni přeci mají moc, jestliže něco chtějí udělat, ať o tom nemluví a udělají to. Nehledě k tomu, že stále dokola slyším jen opakovat to, co jsem sám říkal před mnoha lety. A tehdy jsem je vyzýval k tomu, aby můj program klidně vykradli a použili a nemusejí přitom říkat, odkud ty nápady vzali, mohou je vydávat za vlastní. Jenom ať je uskuteční. Ti však tehdy dělali přesně pravý opak. Dnešní euroskeptici podepisovali přístupové dokumenty do Evropské unie. A kvůli nim jsem za svůj nesouhlas byl dokonce nucen strávit 17 dní ve věznici na Pankráci. Samozřejmě, že tam svou roli hrála i nutnost mne uklidit před volbou prezidenta.

Vidím a slyším bohužel dobře, a proto jsem neustále nucen sledovat a poslouchat výlevy současných staronových politiků. A věřte mi nebo ne, není to nic příjemného poslouchat věty, které jsem kdysi pronesl a u nichž se plagiátoři ani nesnažili změnit alespoň slovosled. Proč takto nemluvili a takto nekonali před mnoha lety? Tehdy bylo možné využít nástupní pozice České republiky a tehdy relativně stabilní mezinárodní situace k upevnění postavení naší země. Mohli jsme být na tom podstatně lépe než dnes.

Trochu si připadám jako před listopadem 1989. Tehdy byla přímo hmatatelně cítit nespokojenost. Přiznám se, že jsem trpěl při poslechu Hlasu Ameriky a říkal jsem si s kolegy v práci, že to přeci nemůže vydržet donekonečna. Tehdy ovšem nespokojenost lidí byla vyplýtvána a zmařena sametovými „nejsme jako oni“. Nepřipadá vám dnešní situace velmi podobná? Ve vedení země jsou evidentně neschopní a bojácní přisluhovači cizích zájmů. A na tom nezmění nic ani občasný výkřik do tmy, který stejně ani do Bruselu nedolehne. Lidé jsou nespokojeni. A již jsou zde opět dříve sametoví, dnes samá politická korektnost a tolerance, vnucující lidem co si mají myslet, jak se mají chovat a především, že mají s otevřenou náručí vítat ty, kteří přišli naši zem vysát a nás zlikvidovat. Nemohu a nechci stát stranou v době, kdy je v sázce budoucnost především našich dětí, naší kultury a odkazu všech minulých generací tvořících historii našeho národa. To není žádné patetické heslo, to je jen konstatování faktu.

Ze všech stran slyším i to zcela familiární oslovení Míro. Nechci používat i trochu zprofanované heslo Vox populi, vox Dei, protože ruku na srdce, i tento hlas by nás mohl svést na zcestí. Něco na tom však bude. A proto jsem přesvědčen, že je mojí povinností se znovu ozvat, nevzdat se.

Nepřicházím s ničím novým, jen navazuji na svůj předchozí program, který bohužel nebyl realizován, ku škodě celé země.

Tak, jako jsem slovy básníka svoji úvahu začal, chci ji i ukončit:

Člověk musí v životě účasten být,
k některé přidat se straně
a své srdce nastavit dobře mířené ráně.

František Gellner