Ze všech stran se nyní ozývá volání po důsledné ochraně schengenských hranic, abychom zabránili dalšímu přílivu uprchlíků a infiltraci islámských teroristů z válečných zón na Středním východě. Jsem pro. Ale co se týká vyřešení bezpečnosti Evropy, je na to bohužel příliš pozdě. Aby měl takový krok smysl, musel by být učiněn již před několika lety. Současně by musela existovat jednotná evropská azylová politika a nikoli totální zvůle, tak jak ji dnes předvádí mocné sousední Německo. Mnozí z těch, kteří mají za úkol Evropě dnes nebo v budoucnosti škodit, již prošli děravými evropskými hranicemi a nyní jen čekají na svoji šanci v Evropě zabíjet a ničit.

A dále jsou tu miliony přistěhovalců arabského původu a jejich potomků žijící ve Francii nebo v Belgii a další miliony imigrantů pakistánského nebo bangladéšského původu, žijící ve Velké Británii. Ti všichni jsou občany Evropské unie a držiteli pasů, které jim umožňují po Evropě volně cestovat. A ti všichni, nebo alespoň mnozí z nich, jsou, díky špatné nebo neexistující integrační politice hostitelských zemí, snadným cílem pro islamizaci imámy, které do evropských mešit posílá Saudská Arábie nebo Katar.

Proč takovým duchovním Francie a další země umožňují, aby do jejích občanů mohli infiltrovat netolerantní  wahabistickou verzi islámu? Proč se Francie a další země se silnou imigrantskou komunitou dávno nepostaraly o to, aby jejich občané neevropského původu měli stejné šance na uplatnění jako ostatní? A nakonec, jak mohou nyní tyto země, které selhaly a umožnily radikalizaci svých obyvatel, nyní požadovat, aby se s nimi o následky jejich chyb dělily země střední Evropy? Českou republiku nevyjímaje. To musíme razantně odmítnout a soustředit se naopak na to, abychom se v situaci, ve které jsou dnes Francie, Belgie a další, nikdy neocitli.

Evropa se definitivně změnila. Skončilo období bezstarostného života, prosperity, liberalismu a falešného multikulturalismu. Pomalu končí také éra velkého evropského projektu, Evropské unie, neboť každým dnem více ukazuje svoji nekompetentnost a neschopnost uspět ve svém hlavním úkolu. Totiž zabránit válce na evropském kontinentu a ochránit její obyvatele. A my jsme ve válce, o tom není pochyb.  Co na tom, že to není právě ta válka, proti které byla Evropská unie (EHS, ES) zřízena, totiž válka mezi evropskými zeměmi. Nyní Evropa válčí s Islámským státem a na tuto válku je absolutně nepřipravena.

Věřím přesto, že máme dobrou šanci v této válce uspět. Budeme žít v příštích desetiletích tak, jak žijí už mnoho dekád občané Státu Izrael.  Ve střehu, obklopeni permanentním nebezpečím zákeřných útoků. Ale pokud uspěli oni, uspějeme i my. Je však třeba, abychom v čele našeho státu měli opravdové lídry, zocelené životními zkušenostmi, tak jako je má Izrael. Nikoli lídry, jejichž jedinou životní praxí jsou zákulisní pletichy v Parlamentu. Je také třeba, abychom se přestali spoléhat, že nás před nebezpečím ochrání někdo jiný. Neochrání. A naše hranice nám také nezabezpečí nikdo jiný. A Evropská unie s panem Junckerem v čele už vůbec ne.