15.04.2011 18:08:00
Škoda byla jen jedna, škoda
Ve scénáři transformace československé ekonomiky, kterou na podzim 1990 prosadil na federální úrovni Václav Klaus, hrála privatizace rozhodující roli.
Restituce, kuponová privatizace a přímý prodej
Ale jak privatizovat? Standardními, či nestandardními metodami? Standardní metodou byly restituce, i když v postkomunistických zemích se uplatnily jen u nás. Prosadili je politici OF a ODA. Jako první s pojmem restituce přišli již v únoru 1990 ministryně spravedlnosti České republiky Dagmar Burešová a generální prokurátor ČR Pavel Rychetský v souvislosti s návrhem zákona o soudních rehabilitacích (schválen v roce 1991). ODA, zejména v osobě Tomáše Ježka, restituce mocně podporovala, byla konzervativnější než ODS. Ježkův návrh na restituce ze srpna 1990 v souvislosti s malou privatizací prošel již v listopadu 1990.
Václav Klaus a lidé kolem něj vnímali restituce jako komplikaci, zdržování. "Komunismus byl něco jako přírodní katastrofa, proti níž nebyl nikdo pojištěn", hlásal Dušan Tříska. Proto neprosazovali restituce, ale kuponovou privatizaci. To byla metoda originální (snad i proto se k autorství stále hlásí několik ekonomů: Dušan Tříska, Tomáš Ježek, Jan Švejnar...). Vypadala spravedlivě: rozdávat se mělo úplně všem a docela zadarmo. Václav Klaus se po kratším zaváhání pro tuto metodu nadchnul. Pochopil její politický význam. Že sama o sobě nevytvářela reálné vlastnictví, klíčový předpoklad pro fungování podniků, mu nevadilo. Zejména Dušan Tříska, který to měl všechno do detailů vymyšleno, trval na tom, že smysl (čím dále tím více jsem si myslel, že spíše efekt než smysl!) má tato metoda jenom tehdy, když bude matematicky čistá, abstraktně spravedlivá. Cílem bylo bleskové řešení problému, takže stav jednotlivých státních podniků, nemalé rozdíly mezi nimi, z principu nikoho ani nesměl zajímat.
Česká vláda měla zásadně odlišný názor prosazovaný ministrem průmyslu Janem Vrbou. K nestandardním metodám privatizace patřil přece také přímý prodej předem určeným zájemcům. Ten se nám jevil jako mimořádně příhodný. Privatizace se podle našeho názoru měla použít také k modernizaci a zvýšení efektivity zastaralých, nicméně nikoli beznadějných socialistických podniků. Proto Vrba se svým týmem připravil vládě ČR celkový plán přímých prodejů vybraných "páteřních" podniků českého průmyslu (šlo záměrně o "finalisty", tedy podniky se spoustou subdodavatelů). Nad Vrbou držel ochrannou ruku místopředseda vlády František Vlasák a také já, který jsem si ho do funkce vybral. Milan Horálek (práce a sociální věci) vyjednával s německými a našimi odboráři, aby záměr vlády přijali. Na naší straně (údajně beznadějných "osmašedesátníků", brzdičů transformace) byl čím dále tím více také bytostný liberál Tomáš Ježek, ministr pro správu národního majetku a jeho privatizaci, rovněž s týmem zahraničních poradců. Mimo jiné se proti vůli Václava Klause zasadil o možnost připravit a prosadit konkurenční privatizační projekty - bez toho by žádní opravdu noví domácí podnikatelé neměli prakticky šanci. Podniky by zprivatizovali bývalí nomenklaturní šéfové (nejčastěji ekonomičtí náměstci) v ještě větší míře, než se stalo.
Kdo přehodil výhybku
Byl to závod s časem. Česká vláda tak vlastně "kradla" jedno procento po druhém z kuponové privatizace, kterou jsme tehdy zcela nezavrhovali, jen se nám jevila jako monomanická, megalomanská: proč by všechna vejce měla být naházena do jednoho košíku? České vládě se podařilo udat seriózním zájemcům 60 českých podniků. Vybírali jsme velmi pečlivě: aby do nich noví majitelé přinesli finanční stabilitu, nové technologie a samozřejmě aby jim otevřeli cesty na zahraniční trhy. V neposlední řadě jsme od nich očekávali férové podnikání. Doufali jsme, že bude nakažlivé. Vedle Škody Mladá Boleslav šlo o například o Barum Otrokovice, Sklo Union Teplice, řadu cementáren atd. atd. Úplný seznam lze nalézt v knize Tomáše Ježka Privatizace české ekonomiky: její kořeny, metody a výsledky, Vysoká škola ekonomická v Praze, 2006, str. 134-5. Všechny ty podniky už dvacet let prosperují a hlavně vytáhly na svou nejen technickou úroveň stovky, možná tisíce menších subdodavatelských podniků.
Vstup VW do Škody MB vzápětí vyvolal mimořádný zájem zahraničních investorů. Mercedes chtěl vstoupit do výroby nákladních aut, tedy do Tatry Kopřivnice, Siemens měl zájem o nejadernou část Škody Plzeň, Framatom o část jadernou, Renault chtěl do jabloneckého LIAZu, atd. Zahraniční partner však pochopitelně vyžadoval kontrolu nad podnikem, tak jako VW o dělení s pseudovlastníky z kuponovky zájem neměl.
Kdyby se tehdejšího zájmu podařilo využít, ekonomická síla země by dnes vypadala jinak. Všechna už i pokročilá jednání byla nemilosrdně zastavena Klausovou vládou po volbách v červnu 1992 a zájemci zahnáni. Výhybka se už přehodila na kupony a šejdíři z mnoha, jistě ne ze všech, investičních a privatizačních fondů (zanedlouho jich bude na pět set!) se už chvěli nedočkavostí. Václav Klaus brzy pochválí toho nejhlasitějšího: "Více takových Kožených"! Ví, proč chválí: právě Viktor Kožený marketingovou kampaní "Jistota desetinásobku" prodal kuponovou privatizaci dlouho laxní veřejnosti. Bank bylo přes noc na padesát. Vypadalo to všechno jako vítězství liberalismu, ale byl to bohužel jen volný ring.
Hrdinové doby a nešťastníci
Proč zvítězila kuponová privatizace? Politicky to byl geniální tah. Veřejnost nestála o zahraniční vlastníky, ještě k tomu Němce. Klausovo "Nevyprodáme zemi cizincům"! byla přece slova vlastence. A knížka s kupony, která vypadala jako šeková, ale nebyla šeková, dávala naději. Byl na ní podpis ministra financí a jistého vítěze blížících se voleb. Že šlo o ekonomický nesmysl, který musel zkrachovat, neměli lidé tušení. Proč musel? Protože "kuponoví kapitalisté" měli sice v rukou akcie, neměli však tehdy ani kapitál na rozvoj podniků, ani zkušenosti. Většinou tak ani nemohli vědět, co s podniky dělat. Populární "česká cesta", tedy privatizace bez kapitálu, a tedy nevyhnutelně "bankovní socialismus", započala. Hrdinové doby, kapitáni průmyslu, všichni z české mámy, Vladimír Stehlík, Lubomír Soudek, Jiří Maroušek, Zdeněk Pánek, Václav Junek a další nešťastníci se zatím vyhřívali na výsluní pozornosti vlády i médií. Někteří z nich mohli mít i poctivé úmysly - skuteční viníci jejich krachů byli jinde. My, kteří jsme prodali "Germánům" "za hubičku" "rodinné stříbro" jsme šli po zásluze od válu. A to se tehdy ještě nevědělo, že šéf koncernu pan Hahn, je rodák ze Sudet!
Sanace vyždímaných bank, které na přání vlády poskytovaly "politické", jaké taky jiné, úvěry, u nichž nebyla naděje na splacení, nás po letech stála úhrnem 600-800 miliard, stále ještě větší část našeho dnešního dluhu. A tak se stalo, že Škoda v městě Boleslavi přece jen ke štěstí přišla. Škoda, že takových "Škod" nebylo víc. Na slavnosti ke dvacátému výročí dojednání smlouvy s koncernem Volkswagen-Seat byl ale za českou stranu pozván k projevu ten, který si přímý vstup zahraničního kapitálu a vytváření podmínek pro něj zásadně nepřál. Uvidíme, co nám poví. Možná to, že se o vytrvalého tahouna českého hospodářství a o letos nejspolehlivější auto v Evropě nakonec zasloužil on. Nezasloužil. Byl zarputile proti privatizaci Škodovky do rukou Volkswagenu.
Petr Pithart
někdejší předseda české vlády, je místopředsedou Senátu PČR
Profily ParlamentníListy.cz jsou kontaktní názorovou platformou mezi politiky, institucemi, politickými stranami a voliči. Názory publikované v této platformě nelze ztotožňovat s postoji vydavatele a redakce ParlamentníListy.cz. Pro zveřejňování příspěvků v této platformě platí Etický kodex vkládání příspěvků a Všeobecné podmínky používání služby ParlamentníListy.cz.
Diskuse obsahuje
0 příspěvků Vstoupit do diskuse
Komentovat článek
Tisknout
