Vážený pane arcibiskupe, vážení a milí hosté,

s hlubokou úctou a obdivem se dnes skláníme před památkou největší osobnosti českých dějin, císaře a krále Karla IV. U osobnosti tohoto významu není zapotřebí pronášet dlouhé projevy. Naopak, oslavujeme-li jakoukoli osobnost příliš dlouhým projevem, vkrádají se do nás pochybnosti o jejím skutečném významu. Proto mi dovolte pouze několik vět, jimiž bych chtěl uctít osobnost toho, jemuž se právem říká „Otec vlasti".

Karel IV. převzal vládu v neutěšených, dalo by se říci chaotických, poměrech. V prvním období své vlády tvrdou pěstí potlačil pokusy části české šlechty o rozkrádání státního majetku a poté učinil z Českého království na tehdejší poměry bohatou a prosperující zemi, sídlo kultury a vzdělanosti a vzhledem k jeho postavení římského císaře mělo České království i značný mezinárodní kredit. Nelze zapomenout na to, že Karel IV. byl i geniální architekt, či spíše urbanista, a památky na jeho práci v této oblasti nacházíme nejen v Praze do dnešních dnů. Spíše svojí diplomacií než vojenskou aktivitou dokázal rozšířit hranice zemí Koruny české, takže například po připojení Braniborska byl Berlín malou vesničkou v rámci Českého království.

Přemýšlel jsem o tom, jak toto stručné laudatio skončit, a dospěl jsem k názoru, že nemohu než opakovat svoji prostotou krásný zákon, kterým vděčný národ vzdal úctu jiné významné osobnosti českých dějin, Tomáši Garrigue Masarykovi. Jak si jistě pamatujete, ten zákon zní, Tomáš Garrigue Masaryk zasloužil se o stát. A já bych chtěl, i když ve 14. století obdobné zákony neexistovaly, parafrázovat tento zákon slovy, Karel IV. se zasloužil o svoji i naši společnou vlast.

Děkuji vám za pozornost.