Po nástupu nové vlády řada lidí uvěřila novodobým věrozvěstům, že už bude jenom líp. Jako mávnutím kouzelného proutku zmizí korupce, zlodějny, nespravedlnost a snad i nemoci. Naopak za působení Sobotkovsko-Babišovské vlády nám postupně mizí a ubývá svoboda a o našem životě stále více rozhoduje státní mašinerie. Je smutné, že si toho zatím voliči současných koaličních stran příliš nevšimli, ale líp už bylo.
Oklešťování svobody vždy začíná zlehka a téměř nepozorovaně. Nositelé onoho všeobjímajícího dobra se na nás usmívají a trpělivě nám vysvětlují, proč je nás třeba v zájmu společnosti, zdraví, financí atd. připravit o další dílek svobody a rozhodovat za nás nejraději o všem.
Současní představitelé státu jsou pevně přesvědčeni, že by stát měl kontrolovat naše životy ve všech směrech. Bdělé oko velkého bratra musí dohlížet a dbát na spoustu maličkostí, protože lidé sami dost dobře nevědí, co je pro ně dobré. Na to přece mají politiky a úředníky. Lid je z pohledu novodobých marxistů (ano tito aktivisté jsou ve valné většině neomarxisté, nebo k nim mají velmi, velmi blízko) nutné neustále vychovávat, kontrolovat a hlavně ovládat. Přemýšlení o nových nařízeních a regulacích je hlavní náplní mnoha bruselských i českých úředníků.
Stát musí vědět o všem, co se kde šustne. Úředník nemusí ctít soukromí a klidně si přijde k vám domu zkontrolovat, čím topíte. Rodiče nesmí rozhodovat o svých dětech a musí je povinně posílat do posledního ročníku mateřské školky. Ministryně „Marxová“ chtěla nařizovat rodičům, že se musí povinně střídat na rodičovské dovolené, jinak jim budou kráceny příspěvky. Jindy zase chtěla paní ministryně skoncovat s home office či rozdávat peníze na dojíždění do práce. Skutečně smělé cíle!
Některým politikům nestačí, že ovlivňují životy nás živých, ale hodlají nařizovat i mrtvým. Například ministryně Šlechtová hodlá zakázat nejlevnější papírové rakve. Má chudák obavy z toho, že se tam prý nevejdou. To by vlastně ještě bylo docela vtipné, více člověka zamrazí z plánů ministerstva spravedlnosti, které hodlá v rámci omezování svobody slova udělat z policistů a úředníků téměř nedotknutelnou vrstvu obyvatelstva. Pokuta až 10 000 Kč za urážku úředníka je směšná a v neposlední řadě snadno zneužitelná.
Nedávný pokus o zákaz kouření je jedním z posledních zásahů do osobní svobody jedince. Již standardně je zahalen do pláštíku ochrany zdraví a společnosti. Jak jinak, že. Ministr zdravotnictví Němeček se urputně snaží napodruhé prosadit zákon, který naprosto decimuje svobodu výběru a svobodu lidí rozhodovat si o svém majetku. Zcela mylně je vydáván za pokrokový počin, která tu "dávno chyběl" a jinde v cizině bezchybně funguje.
Od opětovného nabytí svobody uplynulo více než pětadvacet let. Pulty v obchodech jsou plné, jezdíme na dovolenou do zahraničí, mnozí z nás v automobilech cizích značek. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že se nám svobodný prostor čím dál víc zužuje. Skutečně ještě jdeme po cestě, kterou jsme si bezprostředně po pádu komunismu naplánovali? Obávám se, že nikoli a pomalým obloukem se naopak vracíme zpátky před rok 1989 do dirigovacího a paternalistického socialismu 21. století. Děkujeme nemáme zájem ani o taťku Diensbiera ani Pelikána. Je nutné tomuto počínání říci jasné NE. Zatím stále formou sametovou. Čím déle však budeme současný stav tolerovat, tím méně je pravděpodobné, že se změna uděje „sametově“.
