Osobně pamatuji chvíle nadšení, kdy k nám v listopadu 1989 z balkonu Melantrichu na Václavském náměstí promlouval Václav Havel. Nebo rád vzpomínám na pocit radosti, s jakou jsme vítali přesně o rok později amerického prezidenta George Bushe staršího při jeho jednodenní zastávce v naší zemi. Přijel, aby nás povzbudil, aby nám dodal sebedůvěru, aby vyjádřil jasný americký postoj – jsme s vámi a změny, které u vás nastávají, jsou nezvratné.
Léta plynou, problémy se hromadí, naši vyvolení jen málokdy splnili naše očekávání, prohlubují se sociální rozdíly mezi lidmi, a přestože se většina z nás má lépe než se kdy měli naši předci, objevuje se nespokojenost, pochybovačství, relativizování hodnot.
A tak můžeme zaslechnout hlasy, že ti disidenti zas žádní takoví hrdinové nebyli, že se vlastně měli lépe než ostatní, že byli podporováni kdovíodkud, že ani v tom vězení to neměli tak špatné….a že za ty migranty, kteří nás tady začínají ohrožovat, vlastně mohou Američané, kteří se do všeho pletou, všechno rozbijí a že tam bojují jen za své sobecké imperiální zájmy…. Ano, i s takovými názory se v Česku setkávám. Dávno kdesi v hloubi mozku zasunuté chytlavé fráze z komunistického Rudého práva vzlínají zlehka k povrchu.
Jak rychle začneme toužit po bývalých pořádcích ve chvíli, kdy jsme vystavení jen náznakům prvních problémů a nejistot, které jsou nám neznámé a které nás mohou frustrovat. Jak rychle jsme ochotni vzdát se svých svobod a jejich nositelů jen abychom zase rychle našli svůj zasmrádlý klídek a prázdnou pohodu. Jak rychle jsme ochotni zapomenout na hrdinské činy těch, kteří se nebáli nasazovat zdraví a životy ve prospěch naší lepší budoucnosti, jen abychom nevystavovali vlastní svědomí pocitu nejistoty nebo dokonce viny. Za první republiky k takovým pozapomenutým hrdinům patřili legionáři z východní fronty. Rusko bylo příliš blízko a komunisté vystrkovali růžky. Po 2. světové válce jsme nejen zapomněli, ale raději i poslali na onen svět hrdinné letce bojující v západních armádách nebo důstojníky ze západní fronty. A abychom se zbavili demokratického handrkování o správu věcí veřejných a nemuseli se dívat nebo poslouchat šťastlivce, jejichž zámky, hrady a usedlosti v nás vyvolávaly jen bezbřehé návaly závisti a nepřejícnosti, zvolili jsme si raději komunisty, kteří nám pak klídek, smrádek a společnou chudobu v závětří chránili celých dalších 40 let. Dnes mnozí z nás relativizujeme utrpení vězňů komunistického režimu nebo politiku národa, jemuž nejenom my, ale celá Evropa může vděčit za většinu výdobytků, jichž se v současnosti těší. Našimi hrdiny se stali Jára Cimrman a dobrý voják Švejk. Amerika má hrdiny skutečné. Hrdiny, kteří s odvahou a nasazením života nesli prapor svobody a demokracie od válek v Koreji a Vietnamu až k dnešnímu nasazení v Iráku, Afghánistánu nebo Sýrii. Celá řada pietních míst v USA s prapory a věčně planoucími ohni činí tyto hrdiny nesmrtelnými a připomíná všem, že demokracie nepřichází bez obětí.
Amerika skutečně nemusela bojovat v žádné z těchto válek. Nemusela vstoupit ani na evropská bojiště v době 2. světové války a mohla nechat Evropu vykrvácet. Vždyť Atlantik byl tehdy ještě široký a Německo daleko. Přesto tak učinila, i když výsledek se v žádném případě nedal předvídat a oběti byly obrovské. Stejně jako otevření 2. fronty znamenalo rozhodujíc obrat 2. světové války, vstup do Koreje a Vietnamu jakožto i podpora některých nedemokratických režimů v Africe nebo Jižní Americe byly i přes odmítavý pokřik komunisty manipulované levice nutnou součástí politiky zadržování komunismu. Toho komunismu, který ve své nejodpornější podobě drtil i náznak jakéhokoliv svobodnějšího projevu v naší zemi. Současná intervence do Iráku nebo Sýrie je především intervencí na obranu všelidských hodnot, k jejichž pošlapávání zde v masovém měřítku docházelo. Navíc se tyto režimy netajily nepřátelským postojem k USA a jejímu lidu.
Více než čtvrtstoletí se již těšíme výdobytkům demokratického zřízení. Se všemi jeho plusy, ale i minusy. Patříme k těm vyvoleným částem světa, kde si lidé žijí v relativní hojnosti a kde stát garantuje jejich svobodu a základní lidská práva. Spojenectví s dalšími zeměmi v Evropské unii nám dává k využití bez jakýchkoliv překážek téměř celý evropský prostor.
Ne ve všech částech světa se občané těší takovým výsadám. Opravdu si myslíme, že saddámovský Irák nebo asádovská Sýrie by bez americké intervence byly kvetoucími zahradami Orientu s osvícenými vládci těch nejlepších úmyslů starající se o blaho svého lidu? Velmi naivní představa. Nejsem sto dávat svůj soud o tom, jestli Saddám opravdu připravoval nukleární zbraně nebo nikoliv, pouze mohu sdělit, že jeho režim osvíceností dvakrát neoplýval, vězení byla plná jeho oponentů a za „klid zbraní“ mezi šíitskou a sunitskou větví islámského učení mohl jen všeobjímající strach ze společného nepřítele, kterým byl režim a jeho tajná policie. Své „dobráctví“ Saddám ukázal i v nelítostných a krutých válkách s Iránem nebo bezohledným vpádem do sousedního Kuvajtu.
Pro nás jsou Irák nebo Sýrie daleko. Co je nám po nich, viďte vy všichni pohodáři, Cimrmani a Švejkové v české kotlině. A vidíte to, pro Američany jsou stejně důležité (jistěže i ze strategického a vojenského hlediska) jako byla v roce 1944 Evropa, jako byla v roce 1990 naše republika a jako je i dnes bezpečnost Evropské unie. To připomínám zvláště proto, že rozhodující obranný systém, který pro nás představuje NATO, je z výrazné části financovaný právě z amerického rozpočtu. Z peněz amerických daňových poplatníků.
Bojové operace na Blízkém východě ani zdaleka nejsou jedinou příčinou migrační vlny. Takových operací byla v minulosti řada, vzpomeňme na izraelsko-arabské války, irácko-iránskou válku, občanskou válku v Libanonu a jiné. Současná migrace je vrcholem kampaně teroristických sil a uskupení, jejichž představitelem je třeba Islámský stát, ale i hnutí Taliban nebo další militantní hnutí, jejichž činnost není zaměřena pouze proti euroatlantským hodnotám, ale proti jakémukoliv pořádku respektujícímu lidskou svobodu a důstojnost. A takový pořádek může zdomácnět i v zemi převážně islámského vyznání. Šíření strachu a zabíjení nepatří k hodnotám islámské víry, patří však k nástrojům teroristických skupin nebo mocichtivých uskupení pro zabezpečení vlastních mocenských ambicí a dobrého a pohodlného života. Podobný obrázek nevidíme jen na Blízkém východě, ale nabízí se třeba v Demokratické republice Kongo, v Somálsku nebo v Jižním Súdánu. Tam Američané nejsou, ale hrůzy tam páchané jsou stejně otřesné nebo větší a lidské vlny bezprizorně se přelévající z území na území srovnatelné. O tom mohou vypovídat utečenecké tábory v Ugandě nebo v Keni.
Nikoliv, milí pochybovači a posluhovači putinovskému Rusku. Amerika v žádném případě není primární příčinou současné migrační vlny. Ameriku musíme podpořit, a to nejen slovně, ale i vojensky, v jejím úsilí za obranu univerzálních lidských hodnot, za obranu našeho způsobu života. Jakékoliv zpochybňování této skutečnosti nejenže vhání vodu na mlýn ruského medvěda, který své zuby tak výrazně vycenil v podobě rychlé okupace Krymu a cení je na nás ze stále větší blízkosti východní Ukrajiny, ale ve svém důsledku zpochybňuje i hrdinství a odvahu našich vlastních vojáků v Iráku nebo v Afghánistánu, kteří v těžkých přírodních a klimatických podmínkách po boku svých amerických kolegů bojují za demokracii a její hodnoty i pro obyvatele těchto těžce zkoušených zemí. Demokracie a lidská svoboda jsou hodnoty všelidské a vyžadují velké úsilí na svou ochranu. Pokud nejsme my sami ochotni přiložit ruku k dílu, nebuďme alespoň zbytečně kritičtí k těm, kteří tak činí s nasazením vlastních životů. Líbí-li se nám to, nechť naším vyvoleným hrdinou zůstane dobrý voják Švejk. Respektujme však, že hrdiny jiných národů mohou být lidé, kteří si svou čest a slávu vysloužili právě při obraně hodnot, které jsou nám posvátné. Bez Švejka by snad Česko přežilo, bez Ameriky a jejích hrdinů určitě ne.
