"Smluvní strany této smlouvy znovu potvrzují svou víru v cíle a zásady Charty Spojených národů a svou touhu žít v míru se všemi národy a všemi vládami.

Jsou odhodlány hájit svobodu, společné dědictví a kulturu svých národů, založenou na zásadách demokracie, svobody jednotlivce a právního řádu."

 Tyto myšlenky samy o sobě jsou velmi chvályhodné, nyní se však podívejme, jak jsou naplňovány v praxi. Stručně si nyní zrekapitulujme vývoj posledních událostí v Turecku. Dne 15. července tohoto roku došlo k neúspěšnému vojenskému puči.  Vzhledem k tomu, že v minulosti docházelo k opakovaným zásahům armády do politiky, kdy turecká armáda několikrát odstranila demokraticky zvolenou vládu, Turecko by nesplňovalo požadavek Washingtonské smlouvy, protože vojenské zásahy do politického dění v zemi není možné označit za respektování demokracie a právního řádu.

Po potlačení puče z 15. července bylo do dnešního dne zatčeno okolo 13 tisíc osob, a další desetitisíce byly propuštěny ze zaměstnání. Mezi zatčené či propuštěné ze zaměstnání patří mnoho důstojníků, soudců, státních úředníků a učitelů. Ve světle těchto událostí je velmi těžké považovat Turecko za stát, který odpovídá ideálům NATO. O ideálech NATO má zřejmě jinou představu generální tajemník této organizace, Jens Stoltenberg, neboť ve svém komuniké z 18. července mimo jiné řekl, že je nutné, aby Turecko, tak jako všichni ostatní spojenci zajistili bezvýhradné respektování demokracie a jejích institucí, ústavní pořádek, vládu práva a dodržování základních svobod. Dodal, že Turecko je důležitý spojenec, s nímž sdílí solidaritu v těchto těžkých časech. Ve světle těchto skutečností je možné se ptát, na co NATO?