Lhostejno kdo mluví před kamerami, tureckou politiku řídí prezident Recep Tayyip Erdoğan. Jeho motivací při otáčení kormidla zahraniční politiky má být snaha zabránit rozpadu země podél etnických hranic. Nepřispělo však ke smířlivějšímu postoji zapojení syrských prorežimních sil do bojů s kurdskou milicí YPG? Je jisté, že kurdská karta je pro turecké rozhodování (tak jako vždy) zásadní.
Špatná kalkulace
Současný střet o dominanci na Blízkém
východě vzdáleně připomíná evropskou rovnováhu moci v devatenáctém století.
V regionu se bohužel vyskytuje menší počet Metternichů
a žádný Castlereagh. Jako
mizerný stratég se prokázal i islamista z istanbulské Kasımpaşi Tayyip
Erdoğan. Ten od začátku podcenil životaschopnost syrského režimu a naopak
přecenil roli sektářství v politice svého jižního souseda. Právě kvůli
této mylné kalkulaci zabředl do války na straně Asadových oponentů.
Brzký pád režimu se však nekonal a například Jennifer Cafarella z Institutu pro studium války dnes Turecko přirovnává k pozici Pákistánu během sovětské invaze v Afganistánu. Pro ty, kdo se již nepamatují, v této době v zemi eskalovala vlna teroristických útoků. Podobně jako letos ve vnitřním Turecku.
Věčná hrozba
Turecko intervenuje v Sýrii od začátku války. Nyní pouze s tím rozdílem, že to dělá otevřeně. Takzvaný Islámský stát (IS) totiž i pro Ankaru představuje čím dál větší hrozbu a období jejich tiché spolupráce je patrně u konce. Spíše než novou strategii však sledujeme změnu techniky, nebo chcete-li metody. A proč se tomu tak děje?
Na pozadí vývoje po neúspěšném puči poněkud zapadly zprávy o eskalaci násilí ze strany kurdské strany pracujících (PKK) v Turecku. Podle některých informací se bojovníci IS chystali stáhnout z města Džarábulus. Turci se tak obávali, že vzniklé vakuum můžou vyplnit ozbrojenci z YPG. Ti nejsou ničím jiným, než vojenským křídlem syrské větve PKK. Hrozilo tak naplnění scénáře, kterého se Ankara dlouhodobě obává: sjednocený syrských Kurdů podél turecké hranice.
Poté už by chybělo jen málo ke vzniku souvislého území mezi třemi státy, kde se kurdská menšina hlásí k právu na sebeurčení. Sjednocená Rodžava (území v Sýrii osídlená Kurdy) by mohla sloužit pro PKK podobně jako dříve území okolo Arbílu v iráckém Kurdistánu. Turecko by navíc přišlo i o své logistické koridory směrem do vnitřní Sýrie, přes které v minulosti uplatňovalo svůj vliv.
Možný vývoj
Cílem turecké armády je tak vytvoření bezpečné zóny pro Svobodnou syrskou armádu (FSA) mezi městy Azáz, Máraa a Džarábulus, a to proto, že FSA ztrácí pozice v okolí Aleppa. Fabrice Balanche z Washingtonského institutu pro Střední východ podobnou intervenci předpovídal již v roce 2015. Kontrola oblasti by Turecku umožnila v Sýrii nadále udržovat svůj vliv a bránit sjednocení syrských Kurdů.
Již v době psaní tohoto článku se
objevují zprávy o ztrátách při střetech turecké armády
a YPG. Pokud budou spojenci Turecka postupovat dále na jih je však nevyhnutelný
také střet s tzv. Demokratickými silami Sýrie (DFS). Situace je o to
absurdnější, že jednotky FSA podporované CIA bojují proti jednotkám DFS, které
taktéž podporují Spojené státy. Turecká intervence tak pouze přilévá olej do
ohně, který již několik let spaluje Sýrii.