Před nedávnem jsem zaznamenal poměrně ostrou diskusi o komerčním lovu divokých zvířat v Africe. Stalo se tak v souvislosti s několika přednáškami lovkyně Michaely Fialové a následné reakce jejích tzv. zelených odpůrců. Zatímco Michaela obhajovala nutnost komerčního lovu v zájmu ochrany zvířat a africké přírody, tzv. ochranáři ostře protestovali a nevybíravě ji označovali nálepkami typu „zabiják v sukni, který nemilosrdně vraždí divoká zvířata“. Přečíst jsme si mohli i transparenty o neúctě k životu a zbytečném zabíjení nebo smrt není zábava. Byly tam i horší.
Shodou okolností jsem o minulém víkendu navštívil rezervaci Velký a Malý Tisý nedaleko Lomnice nad Lužnicí. Rezervace byla řádně označena se zákazem vstupu do některých míst. Co mně ohromilo, byla hromada mrtvých ryb, nějaká kukuřice a obilí na otevřeném prostranství kousek od rybníka a nějakých třicet metrů od myslivecké kazatelny – vnadidlo pro divoká prasata. Jak to funguje? Tzv. myslivec, slovy výše uvedených ochranářů však spíše zabiják v myslivecké uniformě, si večer vyleze na kazatelnu a tam sedí a čeká. Prasata ucítí pach mrtvých ryb a vyrazí na ochutnávku. A když je na místě celé stádo, zabiják v uniformě začne pálit. Rozstřílená prasata zůstanou ležet na hromadě. To není komerční lov v Africe. To je česká myslivost. To je vraždění zvířat v přírodní rezervaci. Tak se u nás snižují stavy údajně přemnožených živočichů. A kdepak jsou naši zelení, naši ekologové?
Od mládí jsem stoupencem ochrany přírody a jejích obyvatel. Svůj volný čas se snažím trávit v lesích nebo na jiných přírodních lokalitách. Myslivost a myslivce jsem míval v úctě, sám jsem absolventem univerzitního studia myslivosti u profesora Hromase, doyena české myslivosti. Úcta se postupně vytrácela s netolerancí myslivců ke zvířatům, která údajně škodí tzv. lovné zvěři (to je zvěři, která by se měla stát kořistí myslivce, nikoliv přirozeného predátora). Každá zastřelený rys, vlk nebo orel mořský rukou myslivce znamenal hřebíček do rakve mizející úcty. Večerní kanonády na kachny, které nejsou ani schopné vzlétnout a nemilosrdná likvidace každé šelmy schopné připravit myslivce o tzv. trofej jsou dalšími projevy křečí současné české myslivosti.
Lov zvířat patří mezi starobylé zvyklosti většiny lidských společností. Dříve se lovilo pro obživu, dnes patří trofejový lov k národním kulturním tradicím. Zážitek z rezervace Velký a Malý Tisý, který jen zopakoval již dřívější zkušenost z rezervace Litovelské Pomoraví, nemá ovšem s kulturní tradicí, natož s kulturním chováním civilizovaného člověka nic společného. V těchto případech se nejedná o dodržování starobylých zvyklostí lovu zvěře, ale jedná se o nemilosrdná jatka.
Domnívám se, že éra tzv. lidových myslivců by měla z našich končin vymizet spolu se společným vlastnictvím výrobních prostředků. Metodu komerčního lovu, to je vystopování, nalezení a ulovení/neulovení vytipovaného zvířete za úplatu v doprovodu zkušeného loveckého průvodce za definovaných podmínek, považuji pro zachování přírodních hodnot daleko prospěšnější. Jedině v podmínkách, kdy každé zvíře má svoji loveckou cenu (tedy nikoliv jen tzv. zvěř, jak myslivci nazývají objekt svého mysliveckého zájmu) najdou své místo i taková zvířata jako je vlk, rys, medvěd nebo draví ptáci. To je zvířata, která vždy byla nedílnou součástí historické české krajiny.
Všimněme si, že třeba i v té Africe je daleko cennější lev nebo levhart než antilopa či gazela. Aby ovšem byli lvi, musí být i gazely….Aby byl rys, musí být slabý srnec nebo kolouch….Myslivce opravdu není třeba aby nahrazoval přírodu. Nechme přírodu jednat samotnou. A na co nestačí, to nechme lesnickým profesionálům.
Při diskusích s myslivci mně tito často argumentují tzv. péčí (to je zimním přikrmováním) o zvěř. K čemu však zimní přikrmování ve skutečnosti slouží? K záchraně slabších kusů, které by jinak zimu nepřežily a nemohly by se tak stát obětí myslivecké zábavy. Nechme slabší kusy raději hladovým šelmám, šelmy pak komerčním lovcům a myslivci ať raději ať pověsí pušku na hřebík. Stejně pomalu nebude co střílet. To co myslivost dnes nabízí, už nemá se starými tradicemi často co dělat. Pozorované zážitky z navštívených rezervací svědčí spíše o tom, že se nejedná o nic jiného než o obyčejná jatka.
