Na nádražích, na letištích, na silnicích. Všude jste sledováni. Možná si toho někdy ani nevšimnete, ale pořád na vás kouká nenápadné oko kamery, která snímá prostor před sebou. Od doby nárůstů teroristických útoků, tedy podobného dohledu přibylo často až neúměrně. Neustálý strach o bezpečnost lidí vede mnohé státy, že nenápadně kontrolují celý svůj prostor. Používají k tomu různé nástroje – od používání průmyslových kamer, monitorování hovorů, uchovávání dat atd. Vše jen proto, aby byla pokud možno celá společnost pod dohledem. Někdo takový typ společnosti může nazvat „křemíkovou totalitou“. Jenže jak v rychle se měnícím světě, kdy máme otevřené hranice a volný pohyb lidí, zboží a kapitálu, zachovat „pocit bezpečí“ pro občana? Jedná se o nelehký úkol.

Vláda České republiky nedávno do Poslanecké sněmovny předložila dva návrhy zákonů, které se přímo dotýkají kontrolované společnosti. Je jím zákon o kybernetické společnosti a zákon o elektronických občanských průkazech. První má upravovat chování a kontrolu na kybernetické síti (internetu) a je plný chyb, takže kdyby byl schválen v podobě, jak je předložen, tak by nastal spíše chaos, než užitek a určitý „řád“. Na to jsem při projednávání poukázal a zákon se bude předělávat.

Pokud jde o druhý zákon (elektronické občanské průkazy), tak zde se ukazují dva faktory: jednak stát chce lidem ulehčit v rámci digitalizace života komunikaci s úřady. Jejich zavedením se má odstranit byrokratická zátěž, kdy místo občanů budou úřady obíhat doklady a data. Jedná se o opodstatněný argument. Koho by dnes bavilo pořád běhat po úřadech. Raději bych si vše vyřídil z pohodlí domova. Jenže není vše jednoduché, jak se zdá. Elektronický občanský průkaz totiž může být využit i jako nástroj vaší kontroly. V tomto případě se narušuje vaše soukromí. Díky tomuto průkazu bude mít někdo další dodatečnou kontrolu o osobě, která průkaz vlastní. Bude mít přehled o jejím pohybu, s kým se daná osoba setkává atd. Vše je technicky možné. Na jedné straně je to pozitivum ve společnosti plné nebezpečí, protože se tím snižují bezpečnostní rizika. Na straně druhé to ovšem omezuje osobní svobodu. Za další může být takový průkaz i nástrojem sdílené informace o které občan často ani neví a netuší, že něco takového existuje. Výše uvedená rizika bude nutné řádně probrat v příslušných výborech sněmovny, abychom nedávali všanc naše soukromí.

Na závěr si dovolím menší glosu. Mnoho lidí již dnes vlastní svůj profil na sociálních sítích, kam vkládáme své zážitky a soukromé věci. Podotýkám, sami dáváme všanc své soukromí a to jen proto, abychom se mohli podělit o zážitky s někým jiným. Vůbec nám to nevadí. Ba naopak jsme navíc často ještě rádi, protože se mnohdy cítíme osaměle.

Elektronické občanské průkazy mají svůj rub i líc, ostatně jako vše, co je elektronické a vyskytuje se na síti. Je otázkou, zda jsme ochotni pro ulehčení si života, snížení bezpečnostních rizik, odevzdat část svého soukromí ke kontrole. To je věcí diskuze, ale a priori bych proti elektronickým občanským průkazům nebyl. Pokud se totiž nastaví pravidla fungování, komunikace a bezpečnosti tak, aby nedocházelo ke zneužití dat jinými stranami, budou nám elektronické občanské průkazy k užitku a nikoli ke škodě.