Já bych rád odpověděl, ale ne možná správně, panu kolegovi, který mluvil přede mnou, čeho se bojí u takového starce. Asi téhož, čehož se mohli bát Američané u Dandyho. On to byl taky vetchý stařec, taky nepoužíval násilí a dokázal udělat ohromné věci. Každý, kdo se dokáže obětovat, má myšlenku, má svůj cíl, tak dokáže udělat ve světě hodně věcí, dokáže lidi strhnout svým směrem.
A to je věc, kterou my tady v České republice, alespoň trochu, zdá se, se snažíme podporovat. Aby tady rostly individuality, lidé svého názoru. Dokonce máme zákony, kterými se snažíme chránit všechny občany naší republiky. A teď říkám všechny, to znamená i ty, kteří jsou v tom podřízeném postavení, od toho, aby s nimi bylo zacházeno tak, že se jejich úcta bude zmenšovat nebo budou nějakým psychologickým způsobem týráni apod.
Nicméně je zvláštní, že když se snažíme toho dosáhnout i v našich zákonech a v chování řekněme nadřízených, tak se domníváme, že náš stát se může chovat jinak. A to si myslím, že je velký problém. Tak, jak se chováme my v jednání a víme, že člověk, který přichází do dialogu v nerovnoprávném postavení s ohnutými zády, tak proč by to mělo být jiné, když stát s druhým státem jedná s ohnutými zády. A to si myslím, že je problém toho dopisu čtyř našich ústavních činitelů.
Dá se předpokládat, kdybych nebyl členem této ctěné horní komory Parlamentu, tak kdybych se na to díval zvenku, tak bych řekl, že tady je minimálně 41 senátorů, kteří s tím krokem souhlasili. Protože já si nedokážu představit, co by měl udělat politik, aby nesl důsledky svého chování a svého konání více, než udělali tito čtyři ústavní činitelé. A my jsme potom jednoho z těch, který to podepsal - ani nezměnil své vyjádření, naopak za ním stál, ani se za něj neomluvil, že to byla nějaká chyba, protože chyba se může stát vždycky... A vy při té volbě, tedy většina z nás, ať to řeknu tedy správně, tak ho volila.
Viděno zvenčí pro toho člověka, který se dívá na Senát jako na nějakou komunitu, která je jsoucí, tak si řekne – no,většina z nich s tím souhlasí. Já se chci přihlásit k tomu, že já jsem s tímto krokem nesouhlasil a souhlasit s ním nebudu! Kdyby dalajláma chodil po této Zemi, ale teď myslím po této zeměkouli, ne po naší zemi, a říkal, že chce oddělit Tibet od Číny, že chce způsobit revoluci, která by to nové uspořádání někdy před padesátá léta minulého století vrátila, tak to bych chápal, že by bylo jistě velmi těžké, že by to byla velmi těžká situace. Ale on tady všude chodí a říká, že on Tibet od Číny oddělit nechce, a že chce jenom vést dialog.
A na základě toho, když se nějaký ministr – a vůbec tady nechci zkoumat, protože to bylo téma, které možná pro mě celkem vyčerpávajícím způsobem bylo odpovězeno, kdo co říkal, jaká byla dohoda mezi členy vlády o přijetí, či nepřijetí, tak to je pro mě zásadní. My chceme mít dobré vztahy nejen s Čínou, ale se všemi. My chceme, aby naši občané – a tedy i naši představitelé – se chovali rovnoprávně, aby neporušovali dohody. Ale já jsem přesvědčen, že vůbec udělat takovou dohodu, že se někdo s někým tady v této zemi nesetká, byť to zcela zjevně není člověk, který by chtěl bortit základní principy kteréhokoli státu, tedy i Číny, tak si myslím, že už taková dohoda vede k tomu předklonu. Natož ten dopis.
A my jsme z toho dopisu, tedy my senátoři, nevyvodili žádné důsledky. Důvod, proč jsem v té chvíli té schůze nevystoupil, byl jednoduchý. Bylo by to štěkání malého psa, který by zbytečně rušil tuto schůzi, protože všichni jsme všechno věděli, každý z nás se mohl svobodně rozhodnout, a to v tajném hlasování, bez ohledu na kohokoli jiného. Nebylo to hlasování aklamací, kde by se možná někteří cítili řekněme svázáni některými dohodami, které snad měli učinit. A pak nemělo cenu rušit tuto schůzi nějakými takovými výstupy.
Nicméně jsem přesvědčen, že my jsme tady tehdy měli vyjádřit tu svou vůli v hlasování, pokud je tady skutečně většina těch, kteří s tímto dopisem nesouhlasí. Mj. jsem přesvědčen, že v sociální demokracii je mnoho mužů a žen, kteří mohou býti dobrými reprezentanty této Horní komory. Takže jsem ani v té chvíli nikdy nechtěl někomu upírat práva, která jsou určitými zvyklostmi tady zavedená.
A pak mi dovolte od tohoto tématu odskočit, protože mě mrzela jedna věc, která tady mnohokrát zazněla a opakovat ji jindy by bylo asi zpozdilé. My jsme slyšeli mnozí, že byly učiněny nějaké dohody při konstrukci jednotlivých orgánů Senátu a že my někteří je nechceme dodržovat.
Já bych chtěl připomenout, že když se tvoří Organizační výbor, když předsedové klubů jednají s vedením Senátu, či mezi sebou, tak ty dohody mohou být, aspoň to beru tak ze své strany, ty dohody mohou být považovány pro nás všechny za závazné, pokud je všechny kluby schválí, domluví se na nich, a jednotliví senátoři a senátorky tento princip přijmou.
My jsme o těch dohodách ani nevěděli, my jsme jich nebyli ani účastni, až v určité fázi jsme je měli schovat, tak jsem se dozvěděl, že už něco porušuji. To si myslím, že ze strany těch, kteří tato slova i tady vyslovovali, tak si myslím, že nebylo správné.
Nicméně tohle je skutečně marginální věc. To znamená, já žádám pana ministra, pana předsedu Senátu, v zásadě nás všechny, protože jsme ústavní činitelé, abychom se nadále vždycky dokázali chovat nejenom k sobě navzájem, ale i k jiným státům rovnoprávně a také slušně.
