Kennedy samozřejmě měl své vnitropolitické oponenty a problémy. Čelil republikánské většině v Kongresu. Pro žádného prezidenta není nic příjemného, mít proti sobě kongresovou většinu, která mu znemožňuje přijímat základní zákony, které představil již ve svém volebním programu. John F. Kennedy velice prospěl Spojeným státům svým nasazením v otázce lidských práv, resp. prosazováním rovnoprávnosti afroamerické menšiny.
Byl oslňujícím řečníkem a neméně skvěle vládl také psaným slovem. V roce 1957 obdržel Pulitzerovu cenu za svou knihu Profily odvahy. Přiznám se, že je stále moji oblíbenou četbou. Když 21. listopadu 1963 odjížděl na cestu do texaského Dallasu, málokdo tušil, že se Kennedy z Texasu již nevrátí do Washingtonu živý. Byl 22.listopadu zastřelen podle policejní i soudní verze osamoceným vrahem L.H. Oswaldem. Ten byl ovšem zavražděn ještě před tím, než byl postaven před porotu, která by mohla posoudit jeho vinu. Tím se kruh uzavřel. John Kennedy ovšem také zavedl Ameriku do větší vojenské angažovanosti ve Vietnamu. S ohledem na jeho realismus a politickou odvahu – i když dějiny nikdy nelze vrátit – bych si ale dovolil tvrdit, že na rozdíl od prezidenta L. B. Johnsona by dokázal včas z vietnamského dobrodružství uniknout. Kennedyho smrt stála tedy USA mnoho. V následujících letech po jeho smrti chyběl jeho oslňující politický talent a to nejen v americké, ale i světové politice. Chyběla také jeho zářivá žena Jacqueline, která se po několika letech od smrti J. F. Kennedyho provdala za jednoho z největších boháčů světa Aristotela Onassise. Je potřeba připomenout, že právě Jacqueline, byla pro svou i mladší generaci ikonou, vzorem chování a např. i oblékání.
Prostě připomínat si dnes Johna Kennedyho znamená připomenout mnoho zmarněných nadějí, se kterými šla první poválečná generace politiků Spojených států do americké politiky.