Samozřejmě chápu, co říkal můj předřečník. Na druhou stranu musíme respektovat i určitý právní rámec věci. Celé ráno jsem strávil autocenzurou, kdy pořád jaksi zužuji a zužuji svůj projev, nechci tady..., mám opravdu podkladů hodně a mám toho hodně na srdci. Chápu, nejsem při závěrečné řeči u hlavního líčení. Takže využiji té chvilky, že zase zkrátím svůj projev a budu reagovat na to, co říkal pan kolega Huml. On má pravdu, že bychom samozřejmě měli posuzovat nějakým způsobem tu žádost, ale se dotkl jenom té objektivní části trestného činu, že je tam popis skutku. Ale samozřejmě součástí toho by měl být i popis a doložení subjektivní stránky. A to je vlastně to podstatné, oč tu běží.

Rád bych vám přečetl rozsudek Nejvyššího soudu, který je z roku 2013 a který tvrdí: Má-li být předmětné rozhodnutí komory /Sněmovny/ smysluplné, racionální, nehledě na jeho širší společenský dopad, nezávislý na pozdějším výsledku trestního stíhání, musí být učiněno na základě takové kvality informací, která alespoň s vyšší mírou pravděpodobnosti odůvodňuje podezření z trestného činu spáchaného poslancem. Ostatně souhlas příslušné komory k trestnímu stíhání je vždy vyslovován pro konkrétní skutek.

Tudíž v podstatě ta žádost by měla mít zhruba náležitosti jako má už potom to samotné usnesení o sdělení obvinění. A zde máme opakovaně judikováno, že součástí usnesení musí být i popis subjektivní stránky, v tomto případě prokázání úmyslu, úmyslného trestného činu. A je to povinnost nás poslanců i tuto stránku posuzovat, ačkoli posuzujeme potom následně jenom vydání, či nevydání.

Děkuju.