Sídlí zde nejen australská vláda, ale i velvyslanci, včetně našeho. Je to vlastně i největší australské vnitrozemské město, jinak je všechno na pobřeží. Je v horách a proto je tu chladněji než v Sydney, ale kabáty jsme si v našem létě do australské zimy bohužel sebou nevzali. Chybí nám.
Ve velmi známém a vlivném National Press Club jsem měl velmi dobře navštívený proslov na téma nebezpečnost víry v doktrínu globálního oteplování. Mým hlavním argumentem je, že tato doktrína „je ideologií, ne-li náboženstvím, které žije více méně nezávisle na vědě o klimatu“ a že v ní nejde o klima (a už vůbec ne o životní prostředí), ale jen a jedině o člověka a lidskou společnost. Tato víra se stala novým revolučním a utopickým pokusem člověka a lidskou společnost násilně změnit. Reakce na můj projev i atmosféra v sále byla pozitivní, byla tam spousta novinářů, velvyslanců i zaměstnanců vládních institucí v Canbeře, samozřejmě netuším, co napíše ten či onen novinář. Ale běželo to živě na dvou televizích, tak to mohlo vidět daleko větší množství lidí.
Canberra je trochu umělé, prášky (to znamená federální byrokracií) vyhnané město, zatímco „život je jinde“. Ale v přírodě tu člověk je a získá tím aspoň malou příležitost vidět, jak to vypadá uvnitř Austrálie. Odpolední výlet (asi hodinu cesty autem) v hornaté krajině westernového typu – kopce, pastviny, jednotlivé stromy a skály – stál za to. Na pár metrů jsme viděli celá stáda klokanů a dokonce i několik pštrosů emu (pozor, neplést se zkratkou Evropské měnové unie).
Nemohu nezmínit, že jsem se – trochu opožděně – dozvěděl, že se šílený norský masový vrah, kterému dlouhými záběry na jeho fotografii dělají světová média naprosto zbytečnou reklamu, ve svém jakémsi rukopisu souhlasně zmínil i o mých názorech na Evropu a že si s tím některá naše média pohrávají. Jeho čin je otřesný, varovný a nepochopitelný. V australské televizi jsem navíc řekl, že ho svou podstatou a svými proporcemi považuji za zcela neevropský, ale konzervativní člověk ve mně (a v tom blízký naší, tolik démonizované iniciativě D.O.S.T.) v tom vidí důsledek dnešní postmoderní, nekonzistentní či nekoherentní, příliš zpupné a nepokorné, příliš permisivní společnosti. Není to ani radostné a ani povzbudivé.
O bezpečnost je třeba dbát, ale tady v Austrálii máme stále nějaké problémy na letištích. V dnešních australských novinách The Daily Telegraph je článek s nadpisem, že byla hlava státu „přistižena při porušení bezpečnostních pravidel letiště“, ale nebyl jsem to naštěstí já, ale australská hlava státu, generální guvernérka, zastupující britskou královnu. Jak tam uvádí, nebylo to poprvé. Úlevu na letišti má jen anglická královna a papež, i když se mi zdá, že se společností Quantas nelétají a mají vlastní letadlo.
Václav Klaus, 26. července 2011
