Nechci tím rozhodně snižovat úsilí věnované záchraně eurozóny. I pro Českou republiku je stabilita eura klíčovým zájmem. Jeho krach by okamžitě přinesl velmi negativní důsledky pro celou českou ekonomiku, z 80 procent obchodně navázanou na země eurozóny. Nemůžeme se tvářit, že se nás dění kolem netýká. To přesto, že otázka případného zavedení eura není zdaleka na pořadu dne, protože za daných okolností by pro nás bylo velmi nevýhodné společnou evropskou měnu přijímat.

Pokud by nám šlo o skutečnou záchranu eura, museli bychom být dnes daleko razantnější. Proto jsem dlouhodobě podporoval zamezení morálního hazardu, tedy spoléhání se bank na veřejnou pomoc. K účasti soukromého sektoru na řešení krize se většina politiků nechtěla odhodlat, z obav z krátkodobých turbulencí na finančních trzích a v ekonomice. Dlouhodobě však tento krok znamená návrat k normálu. K vědomí, že banka musí nést stejné riziko za to, komu půjčuje, jako kdokoliv z nás.

I když restrukturalizace dluhu nikdy není procházkou růžovým sadem, dlouhodobě pomůže i dotčeným státům mnohem více než odsouvání problému do budoucna bez vize řešení. Proto jsem přivítal, že poslední summit eurozóny již konečně přijal některá opatření jdoucí správným směrem. Nicméně přesto se nemohu ubránit dojmu, že i nyní jde tak trochu o polovičaté řešení, modelované zejména s ohledem na brzké volby v různých státech. Nákupy dluhopisů na sekundárních trzích a jejich zpětné odkupy jsou velmi podivnou náhražkou restrukturalizace, opět vynucující hledání útočiště u peněz daňových poplatníků.

Neochota sáhnout k razantnějším řešením, obalená navíc do zářných slov o solidaritě a velkorysé pomoci, se pak promítá do snahy odvést pozornost jiným směrem. Příkladem je koncept eurodluhopisů. Tento údajný všelék by ve skutečnosti pouze zvýšil dojem dlužníků, že se mohou dále zadlužovat, a to – doslova – na úkor i úrok ostatních. Jen obsluha státního dluhu České republiky by tímto krokem mohla stoupnout o desítky miliard korun ročně.

Daleko lépe znějí návrhy na zavedení pevnějších pravidel hospodářské politiky států eurozóny. Jistě totiž nestačí jen úsporná opatření a fiskální disciplína, ale politika orientovaná na podporu konkurenceschopnosti. Ovšem zde si musíme uvědomit, že v současnosti diskutované modely "hospodářské vlády" a "hospodářského vládnutí" jsou vzájemně protichůdné.

Na jedné straně stojí model spolupráce mezi vládami států v Evropské radě, na druhé straně model nadnárodního centrálního řízení s ústřední rolí Evropské komise. Proto musíme velmi bedlivě zvažovat, jaký z diskutovaných modelů je vhodnější, a nikoli slepě přitakávat každému, kdo se ohání heslem "více Evropy".

Měli bychom primárně vyřešit jádro problému, tedy spoléhání dlužníků i věřitelů na pomoc ostatních států. Není také nutné naléhat na rozšiřování pravomocí Unie, ale na její lepší výkon v oblastech, kde je k řešení kompetentní. Na mysli mám vnitřní trh, jehož vývoj ustrnul v půli cesty pro neochotu řady členských států uvést ho do života. Princip volného pohybu je přitom hlavní vzpruhou, kterou Evropa pro svoji konkurenceschopnost potřebuje.

Za důležitější než vymýšlet nové úkoly považuji řádně plnit ty, které ještě nejsou splněny. Možná i cestou vícerychlostní integrace, neboť je zřejmé, že uniformita jednoho modelu neodpovídá potřebám a možnostem jednotlivých členských států. Je navíc zřejmé, že v rozporu s mediálními stereotypy bude Česká republika v některých otázkách patřit k nejvíce "proevropským" státům. Naše reformy jsou toho dobrým příkladem.