Král je nahý III Dalibore Štyse na portale vedavyzkum.cz je velmi úderný a navrhované změny řízení univerzit dalekosáhlé. Nepřísluší mi být ani jejich kritikem, ani jejich podporovatelem, zastavím se však u jedné myšlenky. Autor článku navrhuje, aby součástí akademického senátu byla tzv. nepřehlasovatelná profesorská skupina.
OK, při pohledu na některé akademické senáty jistě oprávněný požadavek, leč na druhé straně, jak je to z oprávněností takového řešení z hlediska demokratických principů rozhodování? Akademický senát je jedním z úhelných kamenů naplňování akademických svobod, tzn., že si sami akademici rozhodují o způsobu řízení univerzitních záležitostí. O tom, že uvedený princip může mít spíše negativní vliv na kvalitu rozhodování, napovídá pohled na přehled nejlepších univerzit dle QS World University Rankings i Times Higher Education (THE). Dle obou žebříčků bezpečně vládnou akademickému světu americké a britské univerzity, vesměs nedisponující akademickými senáty, ale zato zodpovědným managementem a výraznou kontrolní funkcí správních rad.
Návrh Dalibora Štyse, aby v akademickém senátu seděla skupina profesorů, jejichž názor by zbytek senátorů nemohl přehlasovat se mi zdá spíše úsměvný a připomíná mi fungování parlamentu v bývalé Rhodesii. Tamní parlament se skládal ze dvou skupin poslanců. V rámci první skupiny bylo na celostátní úrovni voleno 50 poslanců bílé pleti. V rámci druhé skupiny volilo africké obyvatelstvo 8 poslanců tzv. barevných. K nim se pak automaticky přidalo dalších 8 kmenových vůdců. Tak jako tak bylo zajištěno, že černá většina nikdy nemůže prosadit svůj názor proti bílé menšině a naopak, že bílá menšina vždy prosadí své požadavky. Tento systém jistě oprávněně budil nedůvěru demokratického světa a musel být nakonec v rámci tzv. lancasterských dohod demontován. Úsměvné je, že tyto dohody přišly s opačnou verzí, v novém zimbabwském parlamentu zase byla povinná kvóta pro bílou menšinu, a to až do chvíle, než ji po deseti letech prezident Mugabe v rámci posílení své moci dodatkem ústavy zrušil.
Jaký smysl by pak měl akademický senát v podobě navrhované D. Štysem, když by jedna skupina jeho členů nikdy nemohla přehlasovat skupinu druhou, jakkoliv velkou?
Myslím si, že akademický senát má dvě možnosti. Buď z něho učinit skutečný aktivní tvůrčí orgán, který by byl spoluodpovědný za tvorbu vnitrouniverzitních předpisů, nebo ho zrušit a příslušně změnit celkový systém univerzitního řízení. Chápu, že druhá varianta se asi jeví příliš násilná, pak si dovedu představit, že to bude právě akademický senát, který v případě potřeb bude iniciovat vznik chybějících předpisů, bude se spolupodílet s příslušným odborným administrativním pracovištěm na jejich vzniku, bude o nich diskutovat v rámci součástí, za něž byli příslušní senátoři zvoleni a v konečném důsledku o nich bude hlasovat. Konkrétně řečeno, bude-li chybět předpis o transparentním rozhodování o podání projektu v rámci limitovaných výzev, osloví senát odborné pracoviště a toto předpis připraví. Ještě jinak, postup, podobný jako v našem zákonodárném sboru. To je, senátoři ve skupině pro vědu, senátoři pro vzdělávání, senátoři pro zahraniční spolupráci a podobně. Pak by měla existence senátu svůj smysl a senát by mohl aktivně přispět k rozvoji kvalitního a transparentního univerzitního rozhodování a řízení.
Současný stav pravomocí i spíše pasivního fungování akademických senátů nahrává více negativním excesům univerzitního prostředí, popisovaným v různých periodikách, které sráží kvalitu našich vzdělávacích a vědeckých institucí kamsi do druhé pětistovky v žebříčkovém pořadí a což je ještě horší, snižuje jejich důvěru u veřejnosti. Troufám si říci, že při kvalitě celé řady našich badatelů i pedagogů bychom v jiném systému řízení obstáli daleko lépe.
