Proč je kolem školství tolik slov a tak mámo činů?
Vystihuje to konstatování, které šlo v minulých desítkách let zaslechnout z politických kuloárů nebo ze školních kabinetů: „Děti nemají volební právo". A dále: Jakákoliv investice do vzdělávání je sice správnou věcí, ale ukáže se dávno po skončení funkčního období toho, kdo ji prosadil.
Jsou zde i další souvislosti. Učitelek a učitelů i dětí je tolik, že u každé stokoruny pro ně ostatním ministrům tečou z úst „sliny", co by všechno za to ve svých resortech poplatili. Jedno v procentech drobné zvýšení rozpočtu školství vyvolává otázku, kolik jiných ministrů a potřeb jejich rezortů by tou sumou ministr financí „uspokojil". A pak je tady absolutní roztříštěnost školství, kdy se dlouhé roky se mocní a ti, co rozhodovali o penězích, bavili uplatňováním metody „ rozděl a panuj" a „čím hůře, tím lépe".
Bylo by zajímavé na toto téma akademicky disputovat, kdyby ovšem toho času ve školách nebyly a neučily se v nich naše děti. Děti nás všech. Bez politických knížek. Bez toho, které je z velkého města či malé obce. Bez toho, které se narodí do ekonomicky bohatší či chudší kolébky.
Ano. Ve školách jsou děti. Naše děti. A zdá se mi, zejména v poslední době, že se na to zapomíná.
Stejně jako se slovo dítě obvykle neobjeví v žádné z vášnivých rozprav sněmovny o školství. Ale zpět na začátek. Silný rozpočet, jasné financování škol a profesní podpora učitelů. Všechny tři věci potřebujeme současně. Bohužel. Proč bohužel? Protože tolik změn díky zahálce politiků v období 2006 až 2014, kdy si udělali takové desetileté „prázdniny", je obrovsky náročné připravit, organizovat, zafinancovat, a nejen odborně, ale především lidsky – z pohledu omezených psychických a fyzických sil každé učitelky a učitele zvládnout.
Pokud přitom rezignujeme byť na jednu z těchto tří minimálních věcí pro funkčnost každého vzdělávacího systému, nejen že v našich podmínkám neposuneme kvalitu vzdělávání dětí vpřed, ale pravděpodobně se staneme svědky pádu našich škol, který se v posledních letech podařilo alespoň přibrzdit. Palivo, na které školy „jedou", se jmenuje učitelky a učitelé, nástupci Komenského.
Ukončeme trapné závody v politických slibech o cílech růstu jejich platů, odměn, příplatků, které byly znovu odstartované před komunálními volbami. Co takhle raději společně napříč politickým spektrem zajistit naplnění doporučení sněmovny z prosince 2017 a pohlídat hlavně peníze pro učitelky a učitele, ale především pro naše děti a koneckonců i nás rodiče či prarodiče, v rozpočtu 2019 a v jeho výhledu 2020 – 2021. Nezní to tak „politicky sexy" jako předhánění se, zda má být plat 130 nebo 150 procentních bodů nad čímsi s kejklemi, zda tím čímsi má být průměrná mzda ve státě či stav roku 2017. Přestaňme učitelky a učitele urážet tím, že nikdo jim nemůže dát tolik, kolik jim politici mohou slíbit a splňme termín 1. září 2018 a 15 procent pro pedagogy, 10 procent pro nepedagogické pracovníky. Jak to stojí v onom usnesení z prosince 2017.
Nakonec jen malá poznámka. Možná by bylo užitečné, aby se každý politik, který brání zlepšení situace ve veřejném školství, nebo dokonce drze tvrdí, že peněz je dost (nebo to tvrdil ještě před rokem), s občany podělil o sladké tajemství, zda jeho děti vůbec veřejné školy navštěvují či navštěvovaly.
Podotýkám, že nemám nic proti soukromým školám a placení školného na nich, pokud se tak rodiče rozhodnou. Ale každopádně mám úplně všechno proti těm politikům, kteří pod záminkou péče o veřejné školy (nemajíc s nimi ani odbornou ani osobní zkušenost), je chtějí ve skutečnosti zlikvidovat či zprivatizovat a zavést školné pro všechny. To by byla asi většina rodin z pravých úmyslů takových zachránců překvapena a bylo by férové, aby přiznali barvu.
