Každá situace má své důsledky. Sociální jsou jasné – milion lidí v exekuci znamená, že jsou postiženi i partneři či děti exekuovaných. Takže mluvme o dopadu na dva miliony lidí, ale spíše ještě na více občanů. A to od seniorů až po sotva narozené děti. Ekonomické důsledky jsou také jasné – exekuce zahánějí občany do šedé ekonomiky. Aby si ve své mnohdy bezvýchodné situaci uchránili alespoň něco, přistupují na neférové podmínky práce na černo, na výplaty „pod rukou" a podobně. Zoufalí lidé dělají zoufalé činy.
Je třeba si položit několik otázek.
První: Jsme opravdu jako národ nezodpovědní lemplové, kteří se zadlužovali hlava nehlava daleko více a hlavně hůře, než národy jiné? Já myslím, že nikoliv. Spíše jsme zažili doby, kdy naše zákony málo chránily obyvatelstvo před podvodníky a před tím, aby se člověk stal velkým dlužníkem, aniž by o tom pořádně věděl. A také doby, kdy toho dnešní věřitelé dokázali opravdu dobře zneužívat (schválně zdůrazňuji slovo „dnešní„, protože to jsou často obchodníci s dluhy, nikoliv původní věřitelé). Vinu nese stát a hlavně jeho politické reprezentace. Většina skutečně „šmejdských“ předpisů vznikla poměrně dávno a obvykle za vlády pravice.
Ano, pravice nechala ukrást spravedlnost. A ano, levice nedělala roky dost pro její vrácení.
Druhá otázka. Jsou věřitelé nevinnými oběťmi podvodných dlužníků? Nikoliv. Věřitelé obecně musí nést riziko svého podnikání. Jistě se najdou lidé, kteří byli skutečně některým dlužníkem podvedeni, obalamutěni, jistě je mnoho firem, které nedostaly od občanů – zákazníků zaplaceno za služby či dodávky. Ale berme jako prokázaný fakt, že největší masa vymáhaných pohledávek nevznikla přirozeným způsobem, ale je výsledkem neférového jednání a neférových podmínek.
Třetí otázka: Umíme nyní nějak racionálně odlišit, které pohledávky jsou „oprávněné" a které jsou „podfukářské"? Bohužel to umíme jen částečně, nebo alespoň to neumíme tak, aby takový proces netrval nekonečně dlouho a nestál obrovské peníze navíc.
Neúnosnou situaci se zadlužením je potřeba vyřešit razantním způsobem. Skoro půl milionu lidí je zadlužených tak, že jejich výhled na splacení i jenom menší části dluhu je nulový. Jsou v dluhové pasti. Ekonomicky je to konečná stanice. Pro ty lidi, ale i pro stát a naši ekonomiku. Oslabené postavení těchto lidí zanáší hospodářství živnou půdou pro šedou ekonomiku. A na to doplácí všichni. Včetně zaměstnavatelů. Kolikrát jsem od nich slyšela – dělejte s tím něco.
Potřebujeme co nejrychleji nová pravidla pro placení dluhů a oddlužení lidí v dluhové pasti.
První a absolutní podmínka ČSSD pro úspěšné zkrocení dluhové pasti: Při lhůtě pěti let splácení dlužník musí mít jistotu, že i když zaplatí pouze malou část aktuální dlužné sumy (často narostlé o astronomické příslušenství), dojde k jeho oddlužení – pokud ovšem v těchto letech bude všemi prostředky a možnostmi usilovat o co nejlepší výsledek splácení dluhu (plnit přísně uložené podmínky).
Druhá: Speciální podmínky pro oddlužení důchodců a hendikepovaných lidí s invaliditou druhého a třetího stupně. Chceme pro ně tříletou oddlužovací lhůtu bez podmínky objemu splacených pohledávek. K tomu jsem podala pozměňovací návrh. Cílem je umožnit 200 tisícům seniorek a seniorů, aby nežili s dluhem až do smrti.
Třetí: Zákon by měl „škrtnout" příslušenství vyšší než jistina dluhu. Chceme tyto nepřirozené a neférové částky odsunout až na konec „fronty", kde se na ně při splácení nedostane. I k tomu máme pozměňovací návrh.
Čtvrtá: Upřednostnit dluhy na výživném před ostatními a posunout jejich splácení hned za odměnu insolvenčního správce. Je třeba zabránit tomu, aby děti byly oběťmi problémů svých rodičů. A ostatní věřitelé nechť mi prominou, ale zajištění slušného života pro děti (které jsou také svým způsobem věřitelé!) je pro mne podstatnější než to, zda jiný věřitel dostane deset procent své pohledávky nebo patnáct procent své pohledávky. I k tomu mám pozměňovací návrh.
V posledních letech se udělalo hodně pro to (na rozdíl od dob minulých), aby se poměry v naší zemi dostaly na slušnější úroveň. Předchozí kabinet zavedl regulaci nebankovních úvěrů, existují již obranné mechanismy před různými „šmejdy" a prodejci, soudy také daleko důrazněji dbají na uplatnění „dobrého mravu", hanebná praxe podivných „rozhodců„, kteří umožňovali podvodníkům zatížit dlužníka obřími pokutami a sankcemi, byla zásadně omezena. Omezením advokátských tarifů se udělalo hodně pro snížení nákladů, které je možné „hodit“ na dlužníka v případě banálních a bagatelních pohledávek. Za poslední čtyři roky se pro vytvoření korektního prostředí udělalo řádově více, než za osm let před tím.
Hromadný pád stovek tisíců lidí do dluhové pasti by se už neměl opakovat. Povedlo se zajistit (alespoň do značné míry) spravedlnost pro budoucnost.
Insolvenční zákon, který zajistí dlužníkům možnost oddlužení za rozumných podmínek, však nemůže přinést spravedlnost pro minulost. To neumí nikdo. Ale může alespoň zmírnit dopady toho, co se v minulosti dělo.
Proto chceme, aby byl přijat co nejrychleji. A proto chceme, aby umožnil co největšímu počtu lidí uhradit podle jejich sil třeba jen část jejich dluhu a tím návrat do normálního lidsky i ekonomicky aktivního života. To je jeho smysl.
Kateřina Valachová
