Anglické sousloví moral hazard se poprvé objevilo už někdy v sedmnáctém století, hojně pak s rozvojem pojišťovnictví ve století devatenáctém. Šlo o definici situace, v níž si jeden pojištěný člověk počíná méně odpovědně, tedy hazardněji, protože ví, že je pojištěn. Takže si klidně postaví dům v záplavové oblasti, protože spoléhá na to, že strhne-li mu ho velká povodeň, zaplatí to pojišťovna.

Jeho hazard je nemorální.

Pokud je řeč o podnikání či speciálně o bankovnictví (bankovních operacích), pojem „morální hazard“ se dnes protismyslně používá pro ty operace, ve kterých zisk (je-li jaký) patří zpravidla bankéřům, zatímco případné ztráty jdou na účet těch druhých: klientů, nebo státu zahnaného do kouta. Ten se skřípěním zubů díry v bance zalepí, protože konkrétní banka je příliš velká, než aby si stát dovolil nechat ji padnout. Její pád by totiž strhl lavinu

Lze vůbec vysvětlit, proč se tomuhle dnes říká „hazard“? Když je jisté, že s odřenou kůží (přinejlepším) vyjdou z riskantních spekulací bankéřů ti druzí? A proč je ke všemu ještě označen za „morální“?

Co se děje v našem světě neoliberálního kapitalismu v posledních třech čtyřech letech, dělo se i dříve. Jenom „sázky“ těch, kteří nemají co ztratit, nebyly tak drze velké. Je to nemorální zneužívání faktické nezranitelnosti největších finančních institucí, zejména bank a pojišťoven (sem tam nějaká klesne ke dnu, ale jede se dál).

To samé se týká i největších nadnárodních firem. Nakonec se ukáže, že jejich hlídači, nad nimiž už nic z tohoto světa není (ratingové agentury), v tom občas jedou s nimi. Menší a poctivější nemají ve světě faktických monopolů, „dominantních postavení“ a kartelů šanci.

Také proto nemají, že my nemáme výstižná slova, jazyk, který by nemorálnosti velkých a mocných popsal, vysvětlil, odhalil. Jazyk, který nás mate, nejprve vnášejí a pak bezmyšlenkovitě reprodukují média – některá z nich jsou přece součástí světa těch velkých hráčů a ostatně zatím rovněž směřují k monopolizaci, kartelizaci.

Nemyslím si, že tuto situaci má na svědomí trh jako takový, ba ani ta jeho „neviditelná“ ruka. Vinu nesou ti, kteří odmítají uznat, že trh bez přesných a přísných pravidel, málo platné bez regulace, dává volnost nikoli neviditelné, bohatství vytvářející ruce trhu, ale rukám lupičů.

Regulace má špatný zvuk, zejména u nás, a toho se tu hanebně zneužívá. Na rozdíl od té příkazové, jmenovité, ukazatelové, „hmotné“, tedy té, kterou známe, potřebujeme regulaci jako sumu obecně závazných omezení, jež se mají týkat všech a v tomto smyslu budou „slepá“. Tak slepá, jak slepá by měla být i spravedlnost.

Pohyblivé písky pragmatismu Tvůrce metafory o „neviditelné ruce trhu“ Adam Smith byl nejen ekonomem, ale také profesorem „morální filozofie“. Ta se v jeho době pěstovala jako součást „morální teologie“. Lidé tehdy nepotřebovali zdaleka tolik pravidel, kolik jich potřebujeme my. Stačilo Desatero, které měli lidé v krvi. Aniž se o tom museli neustále ubezpečovat.

Na skále zažitého Desatera se právní řád staví úplně jinak, než se buduje na pohyblivých píscích hodnotově vyprázdněného pragmatismu. Navíc podniky v přehledném světě byly mnohem menší a rozhodovali v nich konkrétní vlastníci.

Místo „morálního hazardu“ bychom dnes měli mluvit o „nemorálním útěku bohatství od odpovědnosti“. Nevládnou pravidla, ale ti velcí, protože jsou velcí.

Nezbývá než pracovat na zkrocení nejsilnějších, na zavádění férovějších podmínek podnikání, v nichž všichni budou mít šanci, všichni ponesou svou kůži na trh, ve kterém budou každému patřit po zásluze nejen zisky, ale samozřejmě i ztráty. Demokracie umožňující volit politiky, které řídí zezadu ti, jimž se nikdy nic nemůže stát, tedy nakonec ti nejbohatší, ukazuje se být k ničemu.

Třeba tedy omezit bankovní tajemství, vyloučit možnosti ulívat si špinavé peníze na Kajmanské ostrovy či Bahamy. Zdanit některé spekulativní transakce. U nás pak zrušit anonymní akcie, a hlavně prosadit (jsme už poslední v Evropě!) zákon o státní službě, který by ji učinil službou občanům, a ne posluhováním politikům.