Ústavní soud je kasino
Ústavní soud má 15 soudců, ale pro nález byli jen dva - Vojtěch Šimíček a Kateřina Šimáčková, protože rozhodoval tříčlenný soudní senát a další soudce Ludvík David byl proti. Kdyby dostal věc jiný senát či ji Ústavní soud řešil v plénu, nález by přijat nebyl. Zda někdo vyhraje či prohraje je výsledkem rulety, kterému soudnímu senátu věc připadne. Ústavní soud není chrámem spravedlnosti a práva, ale kasinem, kde náhoda rozhodne o osudu lidí.
Podnikatel versus spotřebitel
Ústavní soud stranil podnikateli-hoteliérovi oproti předchozímu rozhodnutí obchodní inspekce i správních soudců, kteří hájili spotřebitele proti podnikateli. Inspekce i správní soudy vyšly ze zásady, že právo má vyvažovat přirozené nerovnosti a chránit slabšího. Ve vztahu podnikatel-spotřebitel je slabším spotřebitel.
Toto druhý senát Ústavního soudu popřel a postavil se na stranu silnějšího-podnikatele. Dle V. Šimíčka mohou být lidé vykázáni z prodejny potravin, protože kvůli rohlíkům nechtějí podepsat určité politické prohlášení. Ale kdo nabízí potraviny, moravské víno nebo ubytování, si dobrovolně vybral uspokojovat potřeby lidí za peníze a nemá to podmiňovat nějakou politickou aktivitou.
Šimíček na obranu svého postoje uvádí příklad, kdy provozovatel sálu odmítne pronajmout sál pro politickou stranu, s jejímiž postoji nesouhlasí. To je však záměna obyčejného člověka-spotřebitele za politické strany či jiné subjekty, které nejsou spotřebiteli.
Nový prostor pro politický boj, ale jen pro někoho
Naše společnost je plná politických půtek. Druhému senátu Ústavního soudu to nestačí a otevřel pro politický boj nový prostor - prostor spotřebitelský. Vztahy mezi spotřebiteli a podnikateli se vnímaly jako vztahy, které slouží k uspokojení spotřebitelského chování lidí. Ústavní soud tento dosud politicky neutrální prostor otevřel pro politický boj. To je však špatné pro samotnou politiku. Mnozí lidé jsou již přesyceni politickými půtkami a snaží se žít život, kde je politika nezajímá. Ústavní soud je vydal všanc podnikatelům a jejich politickým choutkám.
Za nebezpečí pro demokracii se považuje pronikání podnikatelských oligarchů do politiky. Kam to spěje, ukazuje Ukrajina. Druhý senát Ústavního soudu posílil politickou moc těchto podnikatelských oligarchů, protože ti mohou takto své spotřebitele ovlivňovat. Tradiční politické strany, které nemají prodejny, kina ani hotely tento zdroj politického ovlivňování využívat nemohou. Šimíček a Šimáčková posílili politické možnosti Andreje Babiše a podobných podnikatelsko-politických osob.
Z nálezu čiší, že politická orientace hoteliéra je obdobná jako soudce Vojtěcha Šimíčka. Kdyby jiný hoteliér odmítl ubytovat Američany, pokud nepodepíší nesouhlas s tím, že v rozporu s mezinárodním právem USA zaútočily v roce 1999 na Jugoslávii a roku 2003 na Irák, nemyslím si, že by u tohoto senátu Ústavního soudu uspěl. A což kdyby nějaký hotel dával jako podmínku pro své služby, že židovští turisté podepíší nesouhlas s okupací Golanských výšin či Západního břehu Jordánu. To by teprve byla mela.
Uvedu jiný příklad, v mnoha moravských obcích a krajích žijí příslušníci moravské národnosti a ze zákona by zde měl být zřízen výbor pro národnostní menšiny. Přesto tak kraje usnesením odmítly učinit. Podle Šimíčka a Šimáčkové usnesení zastupitelstva prý není rozhodnutím a odmítli příslušníkům moravské národnosti poskytnout ústavní ochranu. Kdyby se věc týkala jiné národnosti například romské či německé, jsem přesvědčen, že by jejich rozhodnutí bylo opačné.
Petice a volební právo obchodně tržním způsobem
Ústavní soud připustil, že si podnikatel může vynucovat politická prohlášení pod hrozbou odepření poskytnutí určité služby. Jednou z forem politických prohlášení jsou petice. Petice je součást politických práv stejně jako volební právo.
Pakliže druhý senát Ústavního soudu uznává tento způsob vynucování politických prohlášení spotřebitelů jako legitimní, je přirozenou otázkou, zda to platí i pro petiční právo či jiná politická práva, například volební. Tedy, že by podnikatel vázal poskytnutí služby na to, že volič podepíše určitou petici či bude nějak volit. V komunálních volbách v malých obcích by majitel hospody takto mohl výrazně ovlivnit politickou soutěž. Ústavní soud judikoval, že obchodně tržní způsob využití volebního práva nelze připustit. Ale tímto svým nálezem předchozí judikaturu popřel. Petiční právo má totiž jako politické právo stejný charakter s právem volebním a rozdíl mezi peticí a písemným politickým prohlášením je jen v názvu a formě listiny.
Naturální nezdaněné plnění
Je-li nutnou součástí platby za službu podepsání politického prohlášení, jde o naturální a přitom nezdaněné plnění. Podnikatel může určitá prohlášení vymáhat s cílem posílit svůj zisk. Řada ekologických iniciativ je spojena s podporou určitého druhu podnikání (solární elektrárny, pěstování řepky), kde jde o miliardy na úkor občanů. Přitom se vše halí do vznešených frází o zachování života na planetě, což jistě stojí za politické prohlášení. Díky Ústavnímu soudu se občané a jejich politická vyjádření mohou stát nástrojem boje podnikatelských skupin o peněžní zisk.
Ústavní soud jako komunistický tajemník Fojtík
Právo je o určitých obecných řešeních, která nemají být rozdílná pro konkrétní případy. Jsem proti spojování obchodu a politických prohlášení. Pokud však tuto cestu uznáme, tak ať si každý dělá prohlášení, jaké chce. Soudce Šimíček však usurpuje pro soudy určovat, které prohlášení bude dobré a které špatné. To je prostor pro mocenskou svévůli.
Podle V. Šimíčka je možné takové jednání podnikatelů akceptovat, pokud bude obsahem prohlášení "obecné dobro". Ovšem co to je v politice, na to jsou rozdílné názory. Z nálezu Vojtěcha Šimíčka plyne, že které prohlášení je pro obecné dobro, bude určovat soud. Ze soudní moci tak děláme novodobé ideologické tajemníky a z Ústavního soudu toho nejvyššího ideologa, kterým byl do roku 1989 tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Československa Jan Fojtík. Soudy mají řešit reálné právní spory občanů, ne se stát nástrojem ideologicko-politického boje.
Soudce stejně jako policista reprezentuje státní moc a státní moc má být v tom, co je společenské dobro zdrženlivá. Je v pořádku, když soudce napíše článek, co je podle něj politicky dobré a špatné, ale pokud to chce stanovit skrze svou mocenskou represivní pozici, zneužívá moc. Ze stejných základů o prosazování obecného dobra skrze stát vycházel Jean-Jacques Rousseau, ale i nacistické a komunistické totalitní režimy, které se snažily vnutit své vidění dobra lidem i proti jejich vůli.
