Řeč je o základním příjmu. Ten představuje specifický model sociálního zabezpečení, kdy každý občan dostává od státu stejný příjem, který však není podmíněn prací. Základní příjem pak může být buď částečný, odpovídající zpravidla minimální mzdě, nebo plný, který vedle základních potřeb typu bydlení a jídlo stačí i na pokrytí určité „nadstavby“, ať už jde o kulturní vyžití nebo sportovní aktivity.
Myšlenka základního příjmu samozřejmě není nová, nejrůznější státy či režimy si s ní pohrávají napříč staletími i kontinenty, v poslední době nicméně opět začíná výrazněji rezonovat veřejným prostorem. Naposledy například v souvislosti s volbami amerického prezidenta, které se pomalu blíží. Známý americký miliardář Elon Musk, stojící za automobilkou Tesla, totiž nedávno jasně vyjádřil podporu jednomu z horkých kandidátů do prezidentského křesla, demokratovi Andrew Yangovi. A není divu, vedle dalších ideových průniků spojuje oba americké hochy právě víra v potřebu zavést základní příjem.
Sám Musk tuhle egalitářskou myšlenku v minulosti několikrát obhajoval trendem zvyšující se automatizace a robotizace práce, která má mít za následek růst nezaměstnanosti. Otázkou ovšem je, jak by zafungovala praxe: chodil by pak vůbec ještě někdo do práce? Nebo by se lidé radši poflakovali, koukali na televizi a popíjeli pivo? A jak byste se v takové situaci zachovali vy?
V několika státech sebraly vlády odvahu, a aby na tyto otázky našly odpovědi, základní příjem - byť zpravidla jen na úrovni experimentu - zavedly. Například ve Finsku běžel podobný experiment dva roky: 2000 náhodně vybraných zde dostávalo zhruba 15 tisíc korun měsíčně. Jejich chování pak bylo porovnáváno s jinými nezaměstnanými Finy, kteří základní příjem nepobírali. Autoři „pokusu“ předpokládali, že zmíněné 2000 nezaměstnaných budou díky nepodmíněnému příjmu pod menším tlakem z obavy o přežití a budou se tím pádem víc snažit získat práci, o které vždy snili, nebo se intenzivněji věnovat podnikatelským aktivitám. Právě to je totiž častým argumentem zastánců základního příjmu. Lidé by podle nich v případě větší životní jistoty vynaložili víc času a úsilí na dosažení cílů, které jsou pro ně hodnotné, ale za normálních okolností z ekonomických důvodů příliš obtížně realizovatelné.
Tuto teorii nicméně finský experiment nepotvrdil. Chování osob, kterým byl vyplácen základní příjem, se totiž oproti nezaměstnaným bez základního příjmu nijak nelišilo. Ještě méně uspokojivý byl výsledek podobného experimentu v kanadském Ontariu. 4000 lidí zde coby nepodmíněný příjem dostávaly 30 i více tisíc korun měsíčně, výzkum však musel být předčasně ukončen kvůli vysokým nákladům a s konstatováním, že hodnota přinášená společnosti osobami pobírajícími základní příjem se tímto „benefitem“ nijak nezvýšila.
Praxe tak zatím ukazuje, že základní příjem není všespásný, přestože jen na základě výsledků časově omezených výzkumů jej zatratit nelze. V případě, že by měl člověk opravdu jistotu legislativně zakotveného základního příjmu na dobu neurčitou, jeho vzorce chování by se pravděpodobně lišily od situace, kdy v rámci experimentu pobírá základní příjem pouze dočasně a je si toho vědom.
Můj názor je přesto poměrně jednoduchý. Věřím, že každý člověk, který má zdravé ruce a hlavu, by se měl o sebe umět postarat sám. Samozřejmě jsou mezi námi tací, kteří měli méně štěstí (kvůli nemoci, složité situaci s dětmi, stáří a podobně) a je proto fér jim pomáhat, ale to je zcela jiná kapitola mimo plošná řešení typu základního příjmu.
A pokud jde o strach z růstu nezaměstnanosti kvůli stále pokročilejším procesům automatizace, byl bych zatím klidný. Stačí se podívat do historie: v době každého průmyslového nebo technologického rozmachu se říkalo, že připraví lidi o práci, vždy ale vznikla nějaká nová specializace vyžadující lidskou sílu, která tu zanikající nahradila.
A co si myslíte vy?
