„Tyto statečné a zásadové osobnosti jsou příkladem nám všem. Svými odvážnými činy a životními postoji se tito lidé nebáli bojovat proti totalitě, a povinností naší i budoucích generací je jejich statečné skutky připomínat a vážit si jich,“ uvedl po ceremonii ministr kultury Antonín Staněk.
Slavnostního ceremoniálu se dále zúčastnili zástupci Ministerstva obrany ČR, Archivu bezpečnostních složek, Ústavu paměti národa, Konfederace politických vězňů, zakladatelé festivalu proti totalitě Mene Tekel a další čestní hosté.
Etická komise udělila osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu
panu Otto Černému, nar. 1949,
dle § 3 odst. 2 písm. c) zákona č. 262/2011 Sb., pro jeho
protikomunistickou publicistickou činnost spočívající v autorství článku
popisujícího perzekuci politických vězňů v NPT Mírov, který vyšel v
periodiku Listy v prosinci 1980, a ve skutečnosti spočívající v jeho
působení na pozici redaktora od roku 1986 do roku 1990 v periodiku
Severské listy, kde též publikoval své články protikomunistického
charakteru.
Etická komise v této souvislosti ocenila, že pan Otto Černý se i po své
emigraci nejen dále zajímal o dění v komunistickém Československu, ale
rovněž nepřestal ve své protikomunistické činnosti a zapojil se do boje
proti tomuto režimu. Panu Otto Černému bylo z části jeho žádosti
vyhověno již Ministerstvem obrany, a to udělením osvědčení za jeho
protikomunistickou činnost probíhající před emigrací a spočívající v
podílu na distribuci zejména materiálů Charty 77 a exilových periodik
„Listy“ a Svědectví.
panu Jaroslavu Douchovi, nar. 1957,
za to, že od roku 1979 do listopadu roku 1989 v Turnově
rozšiřoval samizdatová protikomunistická periodika Infoch, Vokno,
Svědectví, Listy, a od roku 1980 také samizdatové periodikum VONS, čímž
naplnil formu odboje a odporu proti komunismu dle § 3 odst. 2 písm. a)
zákona č. 262/2011 Sb.
Pan Jaroslav Doucha pak mimo jiné rozšiřoval i Orwellův román 1984,
přičemž svůj protikomunistický postoj již před rozšiřováním uvedených
písemností manifestoval také tím, že se stal signatářem Prohlášení
Charty 77. Tato činnost pana Jaroslava Douchy zůstala komunistickými
bezpečnostními orgány neodhalena. Etická komise svým rozhodnutím ocenila
vytrvalost, s níž pan Jaroslav Doucha rozšiřoval samizdatové materiály,
kdy v této své činnosti pokračoval až do pádu komunistického režimu v
Československu.
panu Ing. Tomáši Kolodějovi, nar. 1941,
dle ust. § 3 odst. 4 zákona č. 262/2011 Sb., pro zastávání
veřejných politických a společenských protikomunistických postojů
kritizujících totalitní režim, přičemž byl za tyto závažně postižen.
Pan Tomáš Koloděj byl členem neformálního trampského hnutí, přičemž v
rámci sešlostí v letech 1964 a 1965 se veřejně vymezoval vůči tehdejšímu
komunistickému režimu a jeho představitelům, vyzdvihoval osobu prvního
československého prezidenta Tomáše Garika Masaryka a dále upozorňoval na
blížící se kolaps režimu s tím, že trampové by měli být na takovou
možnost připraveni reagovat. Po svém zatčení byl pan Tomáš Koloděj vzat
do vazby, kde strávil 119 dní. Následně byl v roce 1966 rozsudkem
Krajského soudu v Ostravě uznán vinným ze spáchání trestného činu
pobuřování a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce
trvání 8 měsíců.
panu Milanu Krampotovi, nar. 1955,
neboť nejméně od července roku 1980 do července roku 1981
rozšiřoval v Rakousku, Maďarsku a Jugoslávii především mezi občany
Československa turisticky pobývající v těchto zemích exilová
protikomunistická periodika, a to zejména Demokracie v exilu, Listy,
Svědectví, Londýnské listy či Severské listy, přičemž protikomunistické
materiály zasílal i do Československa, čímž naplnil formu odboje a
odporu proti komunismu dle ust. § 3 odst. 2 písm. c) zákona č. 262/2011
Sb.
Etická komise u pana Milana Krampoty ocenila jeho demokratické smýšlení
a mravní vyspělost, kdy mu nebyl lhostejný osud Československa ani po
jeho emigraci a snažil se přispět svou činností k pádu komunistického
režimu.
panu Otakaru Nigrinovi, nar. 1927,
za aktivní působení v protikomunistické odbojové skupině okolo
pana Josefa Doubravy, čímž naplnil formu odboje a odporu proti komunismu
dle § 3 odst. 3 zákona č. 262/2011 Sb.
Tato odbojová skupina se pokoušela v roce 1948 zprovoznit k
protikomunistické činnosti vysílačky a poté od roku 1952 poskytovala
zpravodajsky cenné informace spolupracovníkovi StB v domnění, že jde o
agenta CIC. Pan Otakar Nigrin se zapojil do pokusů o zprovoznění
vysílačky a aktivně se zúčastnil schůzek této skupiny. S ohledem na
skutečnost, že významná část činnosti pana Otakara Nigrina zůstala
neodhalena, byl pan Otakar Nigrin v roce 1953 rozsudkem Krajského soudu
uznán vinným z trestného činu neoznámení trestného činu a byl odsouzen
zejména k trestu odnětí svobody v délce trvání 2 let nepodmíněně. Etická
komise svým rozhodnutí dále ocenila, že pan Otakar Nigrin stál v roce
1968 u vzniku jedné z poboček K-231 a že se tak po výkonu trestu odnětí
svobody zapojoval aktivně do života politických vězňů.
panu Josefu Strachotovi, nar. 1905, ( zemřel v r. 1959)
za veřejné postoje, kterými projevoval odpor proti
kolektivizaci venkova, za což byl závažně postižen, čímž naplnil formu
odboje a odporu proti komunismu dle § 3 odst. 4 zákona č. 262/2011 Sb.
Pan Josef Strachota se od roku 1948 jako vlastník větší zemědělské
usedlosti a provozovatel hostince začal dostávat do konfliktu s
představiteli komunistického režimu v obci Člunek, neboť veřejně
prezentoval své kritické názory na prováděnou kolektivizaci. V roce 1949
pak bylo Místním akčním výborem navrženo uzavření hostince pana Josefa
Strachoty, neboť v něm probíhaly kritické debaty o komunistickém režimu,
přičemž pan Josef Strachota zde představoval vůdčí osobnost soukromě
hospodařících zemědělců s negativním postojem ke kolektivizačnímu
procesu. I nadále však vedl debaty s dalšími zemědělci o špatném
fungování JZD. Za uvedená jednání byl roku 1951 pan Josef Strachota
rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích uznán vinným ze
spáchání trestného činu pobuřování proti republice a šíření poplašné
zprávy a byl odsouzen k trestu těžkého žaláře v délce trvání dvou a půl
let nepodmíněně a dalším trestům.
panu Kamilu Špačkovi, nar. 1925, (zemřel v roce 1987)
dle § 3 odst. 3 zákona č. 262/2011 Sb., za aktivní působení v protikomunistické odbojové skupině „Troják.“
Pan Kamil Špaček se zapojil do činnosti protikomunistické skupiny
„Troják“ předně tím způsobem, že rozmnožil a rozšířil protikomunistický
leták, aktivně se účastnil schůzek skupiny a získával pro ni potraviny.
Na jaře roku 1949 se skupina „Troják“ propojila s rozsáhlejší
protikomunistickou skupinou „Hory hostýnské.“ Později skupina pomáhala
ohroženým zatčením a jejich rodinám a též rozšiřovala protikomunistické
letáky. Za uvedené jednání byl roku 1951 pan Kamil Špaček rozsudkem
Státního soudu v Praze, oddělení Brno, uznán vinným ze zločinu velezrady
a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání 13
let a k dalším trestům. V roce 1956 byl pan Kamil Špaček podmínečně
propuštěn. Etická komise ocenila rovněž pevnost postojů pana Kamila
Špačka, o čemž svědčí i ta skutečnost, že na rozdíl od jiných si
nepožádal v 60. letech o rehabilitaci odsuzujícího rozsudku a
nedistancoval se tak od svých činů, za něž byl odsouzen.
panu Ing. Jaroslavu Leiblovi, nar. 1915, (zemřel v r. 1991)
dle § 3 odst. 4 zákona č. 262/2011 Sb. za veřejné politické a
společenské protikomunistické postoje zastávané v letech 1950 až 1952,
za něž byl závažně postižen, a dle § 3 odst. 2 písm. b) zákona č.
262/2011 Sb. za jinou protikomunistickou činnost spočívající v jeho
dlouhodobých statečných postojích, kdy se v roce 1954 podílel na
zasílání dopisů s protikomunistickým obsahem Rádiu Svobodná Evropa, ve
výkonu trestu v období minimálně od roku 1957 do roku 1960 projevoval
nadále své protikomunistické názory a v roce 1968 se aktivně zapojil do
zakládání K-231 v Praze 1.
Pan Jaroslav Leibl byl v roce 1955 za kritiku komunistického režimu,
kterou mimo jiné pronášel před svými studenty na Vyšší hospodářské škole
ve Vimperku, a za zasílání dopisů do Rádia Svobodná Evropa, uznán
vinným v procesu označeném jako „Jaroslav Leibl a spol.,“ a to z
trestného činu velezrady, a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí
svobody v délce trvání 14 let a k dalším trestům. Propuštěn z výkonu
trestu byl v roce 1960
panu Tomáši Toulcovi, nar. 1955,
dle § 3 odst. 2 písm. b) zákona č. 262/2011 Sb. za jeho
dlouhodobou a soustavnou podporu obnovy demokracie v Československu a
dodržování lidských práv a svobod.
Pan Tomáš Toulec v období mezi lety 1977 až 1979 podepsal řadu
dokumentů na podporu dodržování lidských práv, svobod a obnovy
demokracie v Československu. Jednalo se předně o Chartu 77, petici s
názvem „Svobodu politickým vězňům“ či žádost o povolení manifestace před
Ministerstvem spravedlnosti, která byla plánována na 14. září 1977. V
roce 1979 podepsal pan Tomáš Toulec podnět adresovaný Nejvyššímu soudu
se žádostí o propuštění zadržených členů VONSu a dalších politických
vězňů. Dále se pan Tomáš Toulec aktivně účastnil v roce 1979 protestů
před Městským soudem v Praze při soudním přelíčení vůči šesti signatářům
Charty 77 a aktivním členům VONSu, přičemž byl v této souvislosti
zadržen.
paní Marcele Zounkové, nar. 1946,
neboť v roce 1969 iniciovala vznik protikomunisticky zaměřených
plakátů, přičemž se následně významně podílela na jejich vytvoření,
vlastním vyhotovování a rozšiřování v Rotavě, čímž naplnila formu odboje
a odporu proti komunismu dle § 3 odst. 2 písm. a) zákona č. 262/2011
Sb.
Hlavním motivem těchto plakátů, jichž bylo 10 druhů, byl morální apel
na spoluobčany a vyzdvihování myšlenky nezadatelných základních lidských
práv. Za uvedené jednání byla v roce 1970 paní Marcela Zounková
rozsudkem Okresního soudu v Sokolově uznána vinnou ze spáchání trestného
činu hanobení představitele republiky a byla odsouzena k trestu odnětí
svobody v délce trvání 7 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu
dvou let. Etická komise svým rozhodnutí ocenila tu skutečnost, že se
paní Marcela Zounková angažovala v celém procesu plakátové akce počínaje
jejím iniciováním a konče podílem na vlastním rozšiřování zhotovených
plakátů.
paní Boženě Doudové, nar. 1922,
pro protikomunistickou činnost spočívající v tom, že v roce
1949 přepsala na blánu k cyklostylu text obdržený od pana Zdeňka
Brádlera, jenž byl základem protikomunistického letáku, a následně
vyzradila panu Zdeňku Brádlerovi skutečnost, kterou se dozvěděla v rámci
výkonu svého zaměstnání u Letecké vojenské akademie v Hradci Králové,
že proti podporučíku Josefu Měrkovi je vedeno trestní řízení z důvodu
jeho protikomunistických výroků, se záměrem poskytnout mu tak pomoc,
čímž naplnila formu odboje a odporu proti komunismu dle § 3 odst. 2
písm. b) zákona č. 262/2011 Sb.
Za uvedené jednání byla v roce 1950 paní Božena Doudová rozsudkem
Státního soudu v Praze uznána vinnou ze zločinu sdružování proti státu a
byla odsouzena k trestu těžkého žaláře v délce trvání 6 let a k dalším
trestům. Z výkonu trestu byla propuštěna v roce 1953.
paní Ludmile Šeflové, nar. 1934,
pro protikomunistickou činnost v době přibližně od listopadu
roku 1954 do dubna roku 1955 spočívající v poskytnutí především
materiální pomoci panu Františku Slepičkovi v přesvědčení, že se jedná o
agenta zahraniční zpravodajské služby demokratického státu plnícího
zpravodajské úkoly na území Československa, a panu Bohumilu Kellerovi, v
přesvědčení, že je též protikomunisticky činný, čímž naplnila formu
odboje a odporu proti komunismu dle § 3 odst. 2 písm. b) zákona č.
262/2011 Sb.
Za uvedené jednání byla v roce 1955 paní Ludmila Šeflová rozsudkem
Nejvyššího soudu uznána vinnou ze spáchání trestného činu pomoci k
velezradě a byla odsouzena k trestu odnětí svobody v délce trvání 7 let
nepodmíněně a dalším trestům. Propuštěna z výkonu trestu byla v roce
1960.
panu MUDr. Jaroslavu Hanzelovi, nar. 1956,
dle § 3 odst. 2 písm. b) zákona č. 262/2011 Sb., neboť skrze
pořádání besed v roce 1986 s panem Jaroslavem Foglarem a vydání a šíření
knihy Píseň úplňku se zasadil o šíření ideálů Junáka spjatého s
demokratickým zřízením a dále svými filmovými snímky natočenými v roce
1989 propagoval svobodu slova, a dle § 3 odst. 2 písm. c) zákona č.
262/2011 Sb., neboť v roce 1989 na území tehdejšího Sovětského svazu
vystupoval v množství médií s informacemi o politických poměrech v
Československu, o přítomnosti protikomunistického disentu a o jeho
činnosti, o represivním působení státně-mocenských složek vůči tomuto
hnutí, a dále v Sovětském svazu Jaroslav Hanzel šířil své filmové snímky
informující o situaci v Československu a inicioval přijetí rezoluce
Celostátní asociace demokratických hnutí dne 29. října 1989 v
Čeljabinsku „K událostem v Československu z roku 1968 a k zatýkání a
perzekucím představitelů československého demokratického hnutí
probíhající z ledna 1989.“
panu Ing. Miloslavu Fikartovi, nar. 1929,
za protikomunistickou činnost spočívající ve spolupráci s panem
Borisem Volkem, vykonávajícímu v Československu protikomunistickou
činnost v rámci skupiny „Bratrstvo“, čímž naplnil formu odboje a odporu
proti komunismu dle § 3 odst. 2 písm. b) zákona č. 262/2011 Sb.
Pan Miloslav Fikart se v listopadu 1949 seznámil v Praze s panem
Borisem Volkem, který byl členem protikomunistické odbojové skupiny
„Bratrstvo,“ jež spolupracovala se západními zpravodajskými službami. V
průběhu následujících několika setkání pana Miloslava Fikarta s panem
Borisem Volkem si na základě iniciativy pana Miloslava Fikarta smluvili
převod přibližně 25.000 dolarů z demokratického zahraničí do
Československa, které pak měly sloužit k financování odbojové skupiny
„Bratrstvo“. V průběhu setkání rovněž pan Miloslav Fikart přislíbil, že
opatří byty na Litomyšlsku a Svitavsku pro osoby, které by se musely
skrývat před bezpečnostními orgány. Za uvedené jednání byl v roce 1951
pan Miloslav Fikart rozsudkem Nejvyššího soudu v Praze uznán vinným
trestným činem velezrady a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce
trvání 7 let nepodmíněně a k dalším trestům. Z výkonu trestu byl
propuštěn roku 1956.