Při volbách do Evropského parlamentu je jistá jedna okolnost, totiž že dvě dříve dominantní frakce, lidovci a socialisté poprvé přijdou o většinu v bruselském parlamentu. Společně mohou obsadit 300 ze 700 poslaneckých křesel. O sto křesel budou usilovat radikálně levicově-ekologická uskupení. Na týž výsledek sázejí liberálové, pokud je posílí francouzský prezident Macron. O 200 křesel usilují strany, které jsou konzervativní a obecně chovají k EU značnou skepsi. Patří mezi ně naše Svoboda a přímá demokracie, francouzské Národní sdružení, italská Liga, Alternativa pro Německo, Právo a spravedlnost Polska, nizozemská Strana pro svobodu, španělský Vox, Strana Finů, rakouští Svobodní, bulharská Воля, belgický Vlámský zájem a možná i maďarský FIDESZ, který patřil k frakci Lidovců, kde mu bylo pozastaveno členství. I když některé tyto strany dnes působily v jiných frakcích, je velmi pravděpodobné, že se lídrovi frakce Evropa národů a svobody, Matteo Salvinimu podaří většinu těchto stran spojit a dát dohromady druhou (ne-li první) nejsilnější frakci v Evropském parlamentu. Je pravděpodobné, že frakce ENF může překročit i zmíněnou hranici 200 poslanců a pak by měly euro skeptické strany dohromady více, než Evropská lidová strana.
Hlavní problém se vzestupem Evropy národů a svobody ovšem není v počtu poslanců. Za první vážný signál dnešního Brexitu se dnes považuje rozhodnutí britských konzervativců z roku 2009, když opustili frakci Lidovců a založili frakci Konzervativců a reformistů. Pokud se některá ze stran sdružených v ENF v budoucnosti výrazně prosadí v domácí politice, může svou zemi vést stejnou cestou, jakou otevřeli britští konzervativci. Evropské volby nikdy nepřinesly žádnou velkou turbulenci, přesto ty nynější mohou být předehrou ke konci EU, jak ji známe. Přesněji řečeno, takovou předehrou budou, pokud se po nich, velmi rychle, neodhalí nějaký model, podle kterého by mohlo společenství evropských států dál fungovat.
Je jisté, že posílí hlas stran, které se posunují dál k vlastenectví. Ale zástupci vlasteneckých myšlenek se najdou i ve frakci lidovců a socialistů. Neznamená to, že se zase blíží období národních konfliktů, spíše se Evropská unie pomalu začne rozpouštět, bruselské úřady obsadí průměrní lidé a společné instituce přestanou být respektovány. EU směřuje ke stejnému vyprázdnění, jaké svého času zažil Sovětský svaz..
Samozřejmě volby dávají volnou ruku i těm, kdo chtějí návrat národních států a kdysi tak ambiciózní projekt společné Evropy se dostal do nepříznivé situace. Co mohou proti tomu evropští voliči dělat? Od roku 2005 se v českých médiích frekvence použití obratu „zdravý rozum“ či „selský rozum“ zvýšila více než 10x. Se „selským“ či „zdravým“ rozumem si lidé zvolili řadu diktátorských režimů. Selský rozum na všechno nestačí a argumentuje se jím jako sebe zjevenou pravdou; jenže architekti a provozovatelé diskurzních a mediálních projektů nesoutěží o vítězství rozumu, ale o naši pozornost. Nesledují čas konstruktivnosti debaty, ale délku času, který na nich trávíme a který poměřují příjmem z reklamy.
Existují programová východiska funkční účasti České republiky v EU? Ano:
1.) Přiměřená kontrola nad pohybem v EU, prevence a ochrana před kybernetickými útoky.
2.) Urychlení azylového řízení, účinná opatření v zemích původu migrace.
3.) Zjednodušení investičního financování, rozšíření výhod volného trhu pro spotřebitele i firmy.
4.) Ochrana proti nekalé soutěži ze 3. zemí, zamezení dvojí kvality u stejných výrobků.
5.) Rovné podmínky pro české zemědělce a všechny tuzemské výrobce. Výrazně zredukovat dotační politiku.
6.) Snižování emisí a dalších příčin globálního oteplování, důraz na oběhovou ekonomiku.
7.) Efektivnější a racionálnější zapojení ČR do evropských energetických sítí.
8.) Zdanění nadnárodních společností tam, kde vytvářejí hodnotu a zisk. Boj proti daňovým únikům u daně z přidané hodnoty, boj proti přesouvání nezdaněných prostředků do daňových rájů.
9.) Zjednodušení legislativy a přijímání v EU pouze takové, která má příznivé ekonomické, sociální a ekologické dopady. Neobcházet, ale důsledně uplatňovat princip subsidiarity (co ponechat a co vrátit na národní úroveň). Vrátit se k systému hlasování před Lisabonskou smlouvu.
Z uvedeného vyplývají dva závěry. Musíme se vrátit o 10 – 15 let zpět, tedy do doby, když jsme do EU vstupovali. Pokud v novém volebním období Evropský parlament a potažmo celá Evropská unie nebude dbát na všechna uvedená, či podobná, programová východiska, je předurčena k rozpadu.
