V poslední době se v odborných i publicistických textech setkáváme s obavami z přemíry moci soustředěné u soudu. Argumentuje se tím, že soudy nejsou voleny, takže nutně trpí demokratickým deficitem, že nejsou prakticky nikomu odpovědny, a že často deformují vůli zákonodárného sboru tím, jak jeho produkty vykládají. Tyto námitky mají většinou reálný podklad, jde však vesměs o jednotlivá selhání a jednotlivé kauzy soudců. Naopak skutečným nebezpečím justice v ČR je její případný pád do bezvýznamnosti (připomínáme, že soudy jsou jedním z pilířů dělby moci v ČR vedle moci zákonodárné a moci výkonné).

Nedávno sháněl můj známý právní radu. Prodával totiž v bazaru auto, kde mu byla předložena kupní smlouva s výslovnou klauzulí, že veškeré spory z tohoto prodeje plynoucí nebudou řešeny soudně, nýbrž rozhodčím řízení. Zástupce autobazaru to odůvodnil tím, že jejich firma se nikdy nesoudí, protože řízení jsou dlouhá, nejistá, účastníci řízení nemohou ovlivnit složení soudu. Proto je pro ně ve svém výsledku nezajímavé. Představa, že se o vlastnictví k vozidlu v hodnotě 100 000 Kč budou 3 roky soudit, je natolik děsivá, že nutně volí jiné cesty řešení. I když se mi navržené řešení moc nelíbilo (po poradě s mým přítelem právníkem), doporučil jsem mu z pragmatických důvodů na něj přistoupit. Jednalo se o řešení veskrze korektní a v souladu s právem.

Na tomto jednoduchém příkladu lze hezky ukázat, že hrozba pro justici může být i zcela opačná. Triviálně řečeno – lidé se přestanou soudit. Nemá to nic společného s tezí, že by začal odumírat stát a právníci by zůstali nepotřební, v podmínkách systému, kde každý bude mít všechno. Soudci budou mít vždy dost práce, protože jeden hyperaktivní kverulant dokáže zaměstnat na plný úvazek hned několik soudců, nemluvě o tom, že každý systém v určité míře tenduje k sebestravování v tom smyslu, že si sám opodstatňuje svoji existenci. I soudci mají proto pochopitelnou tendenci vytvářet „virtuální justici“, pod čímž si lze představit účelové hry „na čárky“, spočívající např. v umělém přerozdělování kauz soudci pouze za účelem zvětšování (či naopak zmenšování) počtu nápadů bez nutnosti vynaložit k jejich vyřízení jakoukoli další námahu, nebo oblíbené hrátky vyšších soudů s nižšími na téma „co všechno by šlo v procesu udělat ještě lépe“. Není žádným tajemstvím, že v řadě případů jsou soudy zneužívány k účelům, které nesouvisejí s jejich posláním. Máme na mysli případy různých žalob podávaných proti obchodním partnerům či konkurentům jen proto, aby vylepšili jednací podmínky žalobců (v duchu úvahy „když budete souhlasit s naším řešením projektu, stáhneme všechny žaloby proti vám“), případy šikanózních žalob („pokud nám něco nabídneš, nebudu ti komplikovat život“).

Justice v podstatě těží ze svého monopolního ostavení. Svým klientům dává v podstatě své služby zadarmo (pomineme-li nezajímavé správní poplatky) a není tedy závislá na jejich spokojenosti. Klient nemá žádnou volbu, u koho bude žádanou službu poptávat a od koho tuto službu odmítne. Je v tom jistá systémově založená arogance a neefektivnost soudnictví. Kdy je skutečně jen věcí svobodného rozhodnutí svobodné osoby, zda svůj problém bude řešit prostřednictvím soudu či jinak (z těchto úvah musíme vyjmout trestní soudy, kde stále existuje monopol státní obžaloby), velmi často dochází k odklonu od soudu. Tuto situaci samotnou určitě nelze považovat za něco priory špatného. Vycházejme z toho, že právní řád v podmínkách demokracie, založený na primátu člověka před státem, nesmí aspirovat na úplnou regulaci veškerého dění. Právo by mělo být zdrženlivé a nemělo by zásadně nahrazovat jiné normativní systémy jako je morálka, náboženství, kultura apod. Úkolem justice je řešit pouze konfliktní situace, nikoliv vstupovat do běžného společenského dění, které má v sobě obsaženo samoregulující mechanismy.

K soudům však panuje nedůvěra a řešení jimi nabízená jsou zdlouhavá a nejistá. To je i jeden z důvodů, pro který není v módě uzavírání manželství, protože partneři se bojí formalizování svého vztahu a případných následných protahovaček u soudu přidělení majetku a dětí. Stávající podoba soudů je natolik uživatelsky neatraktivní, že je pro většinu potencionálních klientů nezajímavá. Skutečné nebezpečí justice tedy spatřujeme v tom, že nikoho nebude zajímat, protože skutečný život půjde vlastní cestou (ke škodě tohoto života i justice). Stále se zapomíná na to, že zákony nepřijímají právníci jako společenský stav, ale zákonodárci – politici. Respektive neústavní lobby, stojící za nimi. Když srovnáme postavení soudů a právníků s postavením zákonodárců, snadno zjistíme, že zákonodárci mají nad občany mnohem větší moc. Právní systém založený na legislativě se potom podobá centrálně plánovanému hospodářství, kde všechny relevantní rozhodnutí činí hrstka plánovačů, jejichž znalost celkové situace je značně omezená a jejichž ohled na přání lidí tomuto omezení odpovídá. Zákonodárství se tak stále více začíná podobat určitému druhu diktátu, který uvalují vítězné většiny v parlamentech na většinu obyvatel.

Proti této koncepci stojí koncepce rozumného a přiměřeného soudního aktivismu, založeného na samozřejmě obecně stanovených právních normách, dotvářených však v konkrétních případech precedenčním způsobem – přesně tak, jak to funguje v anglosaské justici, kde soudce nejen právo aplikuje, ale zároveň případ od případu vytváří. Pokud totiž soudy jsou předurčeny především k rozhodování komplikovaných a nejednoznačných případů, nemohou si přirozeně vystačit s texty psaného práva a musí používat nejrůznější výkladové metody, byť se v jejich rozhodnutí bude odrážet i hodnotová orientace jednotlivých soudců. Jejich rozhodnutí, ať jsou poté klidně podrobována náležité a opodstatněné kritice. Přičemž samozřejmě musí platit, že čím vyšší soud, tím silnější kritice musí být vystaven, neboť rozhodnutí nižších soudů jsou opravitelná v přezkumných řízeních, zatímco zpětnou reflexi soudů nejvyšších může nastavit již pouze kritika veřejnost.