V letošním roce si svět připomene a v převážné většině i oslaví sedmdesáté výročí vítězství nad fašismem, nad rasovou a imperiální teorií i praxí nacistické říše a jejích spojenců. Té říše, která si kladla za cíl zotročit a vyhladit všechny, kdo neodpovídali měřítkům rasové vhodnosti a kdo se vzpírali uznat »árijské« hodnoty a právo německého státu a národa vládnout světu.
S nacismem účtoval mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku. Po strašlivých zkušenostech s nacistickou totální válkou byly jako součást mezinárodního práva vyzdviženy ženevské úmluvy o ochraně civilního obyvatelstva a civilních objektů, o humánním zacházení s válečnými zajatci. Provokacím agresorů a agresivním válkám měla do budoucna čelit Organizace spojených národů a její Rada bezpečnosti. Teorie rasové nadřazenosti byla odsouzena a nacistická rasová praxe označena za zločinnou.
Přesto Spojeným státům a Velké Británii a dalším kolonizátorům doma i v koloniálních impériích trvalo ještě celá další dvě desetiletí po porážce nacismu, než je rostoucí odpor zdola přinutil se s oficiální politikou rasové nadřazenosti a nadvlády rozejít. Ani sedm desetiletí od porážky německého a italského fašismu v Evropě a japonského militarismu v Asii ale, jak je zřejmé, nestačí k tomu, aby se agresivní války proti »nepohodlným« a boje o sféry vlivu a nadvládu nad zdroji surovin staly minulostí.
Agrese a cílené zabíjení nevinných jsou dodnes uskutečňovány, jak jinak, s deklarovanými dobře znějícími důvody: na základě výzev »prozřetelnosti« (G. W. Bush), ve jménu obrany »vyšších hodnot« a s terminologií »humanitárních misí«. Kritické hlasy přitom upozorňují na pozoruhodnou invenční blízkost nacistické reklamy vyhlazovacích táborů »Arbeit macht Frei« nebo »osvobozovací« rétoriky německého wehrmachtu s nápaditou reklamou současných »humanitárních misí« a »humanitárních bombardování«.
Členské státy Evropské unie a NATO, které se navenek dovolávají »vyšších cílů a hodnot«, dlouhodobě porušují normy mezinárodního práva. A to s katastrofálními důsledky. Provokují, podporují a aktivně spoluprovádějí za zády Rady bezpečnosti OSN agrese a ozbrojené konflikty. Statisíce přímých a nespočet následných lidských obětí, které si to vyžádalo jen za posledních patnáct let, elity a generalita NATO a USA označují goebbelsovsky jako pouhé »vedlejší škody«. Z bohorovné lhostejnosti k obětem probouzí militarizující zastánce »euroatlantických hodnot« až nyní perspektiva, že milionové vlny uprchlíků z válkami zničených a rozvrácených zemí dosáhnou hranic »euroatlantické říše«.
Troufám si tvrdit, že sedmdesáté výročí porážky nacismu nás zavazuje nejen k tomu, abychom ctili památku obětí a těch, kdo nasadili své životy pro vítězství. Ale také k tomu, abychom s odkazem na historickou zkušenost požadovali důrazně změnu dravčí, nadřazenecké, militaristické politiky vůdců a finančníků současné »euroatlantické říše«. Té cynické politiky, která, jak se to znova a znova prokazuje, má za následek ohromné počty lidských obětí, přináší utrpení desítkám milionů a plodí nová bezpečnostní a sociální rizika mimořádných rozměrů.
Miroslav GREBENÍČEK, poslanec (KSČM)
publikováno v deníku Haló noviny dne 7. ledna 2015
