Jsme dnes zde, ve Znojmě, abychom vyjádřili svou solidaritu s těmi, kdo poctivou prací svých rukou a hlav tvoří skutečné hodnoty lidského světa. A také s těmi, kterým se nesplnila očekávání z listopadu 1989 a dočkali se jen ztráty sociálních jistot, zdražování, rozprodeje státního majetku a nového kastování.
Jsem v plném smyslu toho slova hrdý na to, že i v letech oficiálně šířené animozity a pohrdavých úsměšků nad slovem dělník to byla a je Komunistická strana Čech a Moravy, která se staví na stranu těch, kdo se prvního května na shromážděních moderního světa dožadují základních sociálních a politických práv.
První máj si tedy dovedu představit nejen jako Karlem Hynkem Máchou proslavený svátek lásky, ale také jako Svátek práce protkaný myšlenkami jiného Karla, Marxe. A to nejen proto, že jsem bytostně spjat s jižní Moravou, která patří k těm nepočetným místům České republiky, kde dělníci bouřlivě manifestovali již v roce 1890, kdy byl 1. máj jako Svátek práce slaven poprvé.
I na jižní Moravu tak pronikla touha amerických dělníků po svobodné práci, čímž zahájili obrovský boj prostých lidí na celém světě za lepší a hlavně sociálně spravedlivější budoucnost. A jen tak pro pořádek se ptám – je všechno to, za co tenkrát bojovali naši předchůdci, dávno odbytou minulostí? Je dneska v Čechách, na Moravě a ve Slezsku práce samozřejmostí? Je dnes samozřejmostí to, že za solidní práci se vyplácejí solidní mzdy?
Někdy mám pocit, že veškeré to tlachání o pravdě a lásce bylo jen clonou pro majetkový převrat a obludné kádrování a kriminalizování živých i mrtvých. I to byl možná důvod, proč mnozí v sobě našli odvahu jít po listopadu 1989 proti proudu a veřejně se přihlásili ke koncepci radikální levice. Tím se také vraceli ke stále živému odkazu českého i mezinárodního dělnického hnutí, k tradicím boje proti fašismu, za národní osvobození a sociální spravedlnost.
Oslava letošního Svátku práce se ovšem nese i ve znamení významné historické události – 70. výročí vítězství nad fašismem. Před sedmdesáti lety mnozí tvrdili, že nezapomeneme. A dnes? Ne, nemohu opomenout nedávný pochod lotyšských nacistických veteránů z divizí SS, který ani na Ukrajině, ani v Polsku a ani nikde jinde v Evropské unii nevyvolal patřičný protest.
A působí mimořádně trapně, když stávající ukrajinský premiér Arsenij Jaceňuk při nedávné návštěvě Německa v souvislosti s událostmi před sedmdesáti lety prohlásil: „My všichni si dobře pamatujeme na sovětskou invazi na Ukrajinu a do Německa“.
Jaceňuk vystoupil i s obhajobou ukrajinského ultranacionalisty Stěpana Bandery. Toho Bandery, který nejen mluvil o nutnosti nemilosrdně vybíjet Židy, komunisty, Poláky a Rusy. Jeho Organizace ukrajinských nacionalistů a jeho povstalecká armáda se za druhé světové války dopouštěly zločinů, nad kterými se pozastavovali i otrlí němečtí vojáci. A tak docela chápu bývalého velvyslance ČR v Ruské federaci a na Ukrajině Jaroslava Baštu, který na adresu Jaceňuka prohlásil: „Ukrajina má v čele mladého muže se slovníkem starého nacisty“.
Zjevnou podporu nacismu jsme ovšem zaznamenali i v České republice. Mám na mysli nedávno vydanou knihu Hitlerovy projevy, v níž zamrazí každého vzdělaného a historickým povědomím vybaveného člověka především předmluva, která vykresluje Adolfa Hitlera jako „mírumilovného člověka, muže, který usiloval o mír mezi národy a měl v úctě český národ“.
Ano, soudobá neonacistická scéna se snaží prezentovat Adolfa Hitlera jako člověka, který to s Evropou myslel dobře, nebyl to zločinec a masový vrah, nastolil sociální smír, všichni byli údajně spokojeni.
To je ovšem zcela nepřijatelné tvrzení. Druhá světová válka nebyla totiž žádným zlým snem, ale reálnou apokalypsou, jež je vyjadřována strašlivými bitvami, koncentračními tábory, gestapáckými mučírnami, heydrichiádou, Lidicemi, Ležáky, Ploštinou i Javoříčkem. A je příznačné, že nacističtí vojáci, kteří neměli s masovým vražděním žádné velké problémy, nesli na svých opascích nápis „Gott mit uns“ – Bůh s námi.
Za zmínku proto stojí to, co 8. května 1995 prohlásil tehdejší prezident Spojených států Bill Clinton: „Ve druhé světové válce padl každý osmý sovětský občan, 27 milionů lidí. Skoro u každého stolu, v každém domě zůstalo volné místo“. O den později k tomu v Moskvě dodal: „Přišel jsem dnes, abych jménem všech lidí Spojených států vyjádřil hlubokou vděčnost za vše, co jste vydali a o co jste přišli, abyste porazili síly fašismu… Napsali jste jednu z nejvelkolepějších kapitol v historii hrdinství – u Leningradu, v bitvě o Moskvu, při obraně Stalingradu a při útoku na Berlín, kde vaše země ztratila v průběhu pouhých 14 dní 300 000 lidských životů“.
Podobné prohlášení od stávající americké administrativy v letošním roce sotva uslyšíme. Zelenou dostal trucpodnik na Westerplatte u Gdaňska. Polský prezident Bronislav Komorowski přišel s návrhem alternativních oslav 70. výročí konce druhé světové války až v únoru letošního roku. Je to ovšem velmi špatný nápad. Ne, skutečně nevím, který hlupák mu to poradil.
V tisku se dokonce psalo i o tom, že prý v květnu 1945 nepřišlo osvobození, ale další poroba. A prý bychom neměli moc slavit ukončení druhé světové války, protože se Československo údajně jen těžko dá zařadit k vítězným státům. Dovolím si proto připomenout účast československých vojáků v bojích proti fašistům jak na Východě, tak i na Západě, hrdinství, které prokázali v bojích na Dukle i u Tobruku. A rovněž statečnost ilegálních pracovníků a partyzánů, účastníků Slovenského národního povstání i Květnového povstání českého lidu.
Ano, jsou to všechno nepopiratelná fakta, která odmítají ideologickou perverzi těch, kdo chtějí snížit význam československé účasti ve válce na straně spojenců nebo ukazovat život v protektorátu jako v právním státě, kde dokonce i „gestapo se řídilo zákony“. A ve stejné míře vyvolávají nevoli účelové projevy neúcty k úloze Rudé armády při porážce hitlerovských vojsk na území Československa.
Tři příslušníci mojí rodiny patřili mezi 360 000 Čechoslováků, kteří položili život za naši svobodu. Své životy při osvobozování naší vlasti položilo i 144 000 rudoarmějců, 33 000 vojáků rumunské armády a také přes 3 500 vojáků armádního sboru generála Ludvíka Svobody. Ne, nehodlám opomenout ani to, že na území někdejšího Československa padlo 180 příslušníků americké armády a 79 příslušníků polské armády.
„Německu se podařilo vydobýt si uznávané místo ve společenství národů i proto,“ prohlásila v březnu letošního roku německá kancléřka Angela Merkelová, „že se snaží vyrovnat se svým podílem na zvěrstvech spáchaných za druhé světové války“.
Ano, šlo o neuvěřitelná zvěrstva. Tak například v nacistickém koncentračním táboře Osvětim, kde byl vězněn i můj otec, bylo v plynových komorách zavražděno jeden a půl milionu židů, sto padesát tisíc Poláků, 23 tisíc Romů, 15 tisíc sovětských válečných zajatců a tisíce příslušníků dalších národů včetně Čechů a Slováků.
Jsou tací, kteří si až příliš často kladou otázku: „Jak dlouho ještě je možno oslavovat vítězství spojenců ve druhé světové válce?“ Poněkud cynická odpověď má prý následující podobu: „Dokud nezačne ta třetí světová.“ Ovšem vědomí, že v sázce byla před sedmdesáti lety naše svoboda, naše nezávislost i samotná existence našeho národa, mne vede k mnohem racionálnější odpovědi: Aby ta třetí světová válka nikdy nezačala.
A to především proto, abychom nemuseli odvracet nebezpečí, jimiž by byla ohrožena sama existence lidského rodu. A také proto, aby se každé jaro znovu a znovu probouzel život, kvetly šeříky a usmívaly se naše děti i vnuci.
Když se v závěru 2. světové války ptali osmiletého chlapce, který podobně jako mnozí jiní přežil řadu náletů v protileteckých krytech, co by chtěl být, až vyroste, odpověděl: „Naživu.“
Na konci 2. světové války existovala slavná ilustrace raněného vojáka stojícího uprostřed sutin. V ruce držel vavřínovou ratolest, symbol míru v Evropě, přičemž pronášel následující slova: „Tady jej máte a neztraťte jej opět.“
Paměť ovšem od nepaměti chátrá. A tak znovu a znovu musíme odvracet nebezpečí, jimiž je ohrožován mír, lidská a občanská práva, sociální pokrok, rovnoprávnost, svoboda i sama existence lidského rodu.
A zaznívá to o to naléhavěji, jak před našima očima bezohledný cynismus vlád Spojených států amerických, generality Severoatlantického paktu a papalášů Evropské unie vede k vyvolávání nových a nových expanzí a konfliktů. Rozbombardovat, rozbíjet a vykrádat celé státy, vojenskými základnami ovládat a kontrolovat celý svět, to nemá s demokracií, se svobodou a základními lidskými právy nic společného. A je hanbou současné české vlády, že tuto politiku podporuje, že se jí účastní a že proti ní nevystupuje.
Nejtragičtějším důsledkem hesla „jsme vítězové studené války a musíme se jako takoví i chovat“ je, že se tu dělá z nepředstavitelného představitelné. Jako by současné oslabení dnes už kapitalistického Ruska dělalo nukleární válku myslitelnou, jako by ji bylo možné dokonce vyhrát.
Mocenské elity supervelmoci, která zvítězila ve studené válce, vojenskoprůmyslový komplex a vládnoucí vrstvy Spojených států amerických zjevně pochopily zánik bipolarity jako uvolněný prostor pro vlastní politickou, ekonomickou a vojenskou expanzi. Doktrína „preventivního užívání síly a hrozby silou“ je pak flagrantním porušováním mezinárodních úmluv a základních principů mezinárodního práva.
Proklamované právo preventivní agrese podlamuje vše, čeho bylo při vytváření mezinárodního systému právních záruk míru a bezpečnosti dosaženo.
Ne, česká vláda by se neměla nechat zatlačit do kouta nesmyslnými argumenty typu „kdo nesklapne podpatky a nedrží hubu a krok, je pro Putina, proti Spojeným státům a Severoatlantickému paktu a dokonce i proti svobodě a demokracii“.
Nejen odpůrci americké expanze, ale i racionálně uvažující experti z okolí washingtonské vlády už vědí, že silová politika, militarizace mezinárodních vztahů a mezinárodním právem nekontrolované a neomezované používání síly nezvyšuje bezpečnost světa. Vyvolává převážně opačné tendence.. Spojené státy se nyní v celém světě, nejenom v arabských a islámských oblastech, střetávají s dříve nepoznanou vlnou nenávisti a nepřízně.
Svět je zásluhou rostoucích možností médií silně zasažen poznáním, do jaké míry je za porušování mezinárodního práva, za mnohé válečné zločiny a vyloženě teroristické akce přímo odpovědna armáda a vláda Spojených států.
Spojené státy by si měly konečně uvědomit, že doba vševládných velmocí a her na světového četníka sice pomalu, ale přece jenom odchází. Aktuální výzvu Evropského parlamentu státům Evropské unie, aby tlačily vládu Spojených států amerických k uvolnění mezinárodního napětí, bych považoval za malé světlo na konci tunelu.
Ano, namísto efektivní ekonomické pomoci světu chudých investovaly země Evropy sdružené v Severoatlantickém paktu spolu s Američany v posledním čtvrtstoletí stovky miliard dolarů do válek, okupací a vývozu zbraní. Vysílaly své vojáky válčit do Afghánistánu, bombardovat Bagdád, Bělehrad a Tripolis, pomáhaly rozvrátit Sýrii i Ukrajinu.
Ve světle mnohých skutečností se nejen bushovská, ale i obamovská taktika křížové války proti údajným teroristickým zemím jeví odpudivě. Odvádí totiž pozornost od odpovědnosti Spojených států a dalších velmocí Severoatlantického paktu a Evropské unie za sociální, ekonomický a politický stav světa a za skutečné příčiny problémů Evropy.
Protiislámskou kampaní jsou dnes v médiích rafinovaně přebíjeny sociální konflikty, prohlubující se sociální nerovnost i obrovská nezaměstnanost. Zastírá se ale také to, že za vznik takzvaného islámského státu na území Iráku a Sýrie a růst přílivu uprchlíků do Evropy nesou plnou odpovědnost právě Spojené státy a Severoatlantický pakt.
A ještě jednu poznámku. Nepříliš vzdělaný exprezident Václav Havel na sklonku své politické kariéry nám stačil prozradit, že cílem Severoatlantického paktu má být vytlačení Ruska z Evropy do Asie. Po svých někdejších výzvách k humanitárnímu bombardování, po vyloženě militaristických postojích k řešení problémů Afghánistánu a Iráku přiřkl Severoatlantickému paktu jen jednu roli: prosazovat americké zájmy ve světě.
Ano, i díky Václavu Havlovi je zcela zřejmé, proč trvalý mír a demokratická bezpečnostní architektura Evropy a světa nemohou být založeny na existenci agresivního paktu či cizinecké legie Spojených států amerických.
Snad se jednou i v Evropě podaří vytvořit rozumnou společnou zahraniční politiku a možná i vlastní obranyschopnost. Pokud k tomu dojde, bude Severoatlantický pakt konečně následovat Varšavskou smlouvu a Evropa se stane rovnocenným partnerem Spojených států.
Stejně jako před sto dvaceti pěti lety i dnes platí, že slušné životní podmínky, práce a spravedlivá mzda, ale také mír a spolupráce národů není samozřejmost. Vše to je nutné vydobýt tvrdým zápasem s těmi, kdo svou nenasytností a mocichtivostí ohrožují nejen českou společnost, ale i Evropu a celý globálně propojený svět.
Stěžejním pilířem politiky naší strany je tedy zásadové hájení práv pracujících občanů, nezaměstnaných a sociálně ohrožených skupin. Mám zde na mysli, pokud mluvím o sociálně ohrožených, zejména spoluobčany pobírající starobní důchody a matky s dětmi.
I nadále budeme bránit všem pokusům o likvidaci a oslabování právní ochrany zaměstnanců, aby se z nich nakonec nestala součást bezejmenného davu před branami různých podniků, kde nikdo ráno netuší, zda bude večer ještě mít práci a zda si ze své mzdy bude moci dovolit platit rostoucí nájem, ceny energií a potravin, lékařskou péči a konec konců i vzdělání pro své děti. Proto prosazujeme právo na práci, spravedlivou mzdu a solidní sociální zabezpečení.
K nejpalčivějším problémům dnešní České republiky nepochybně patří půlmilionová armáda nezaměstnaných. Připomínám i to, že v naší republice je ohroženo chudobou 900 000 osob a na hranici nebo pod hranicí hmotné nouze žijí dva miliony lidí. A to v době, kdy stát předává církevním prelátům horentní sumy na jejich leckdy podivné a pochybné aktivity.
Ano, zákon o takzvaných církevních restitucích jde proti samotné myšlence křesťanství. Vracíme se do středověku, kdy se hamižní církevní hodnostáři obohacovali na úkor většinové společnosti. Právě proti tomu bojoval Jan Hus, kterého před šesti sty lety za kritiku nemravné a nenasytné církve upálili.
Mnohým je už dne opravdu jasné, že to, co prožíváme, není pouhá krize, ale další z mnoha debaklů režimu, který dokázal vehnat svět do dvou světových a bezpočtu lokálních válek. A také vytvořit až neuvěřitelné sociální rozdíly.
Někteří politici jsou ovšem nepoučitelní. I v jejich případě však možná platí: co nedokáže vyléčit rozum, často vyléčí čas. A tak nebuďte smutní a nemyslete na to, že jsme prohráli. Vždyť ten, kdo jde za dobrem a myslí při tom i na ostatní, neprohrává.
Přeji vám i vašim blízkým pevné zdraví, spokojenost v osobním životě a hodně optimismu do dalších týdnů měsíců a let.
Miroslav Grebeníček na 1. máji 2015 ve Znojmě
