tazateli s nickem Fannyx jste odpověděl cituji část odpovědi která mě zaujala
Nebyl jsem tehdy členem komunistické strany. Moje sympatie ale patřily reformním komunistům, kteří prohlašovali, že lidstvo musí spojovat především myšlenka vzájemného respektování, nikoli psychóza strachu. Slyšel jsem i na svobodu výjezdu za hranice, svobodu vědeckého bádání a literárního a kulturního projevu. Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy jsem jako student byl členem stávkového výboru. A TET DOTAZ-takže v té době jste měl názory jako většina občanů a pak začala normalizace lidé s rovnou páteří byli vyházeni ze zaměstnání obzvláště když byli u policie armády nebo ve škoství okupace byla nazvána bratrskou pomocí do vedení se dostala vlastizrádná lůza a každý stávajíci nebo vstupujíci komunista musel souhlasit s okupací národa co Vás v té době vedlo ke vstupu mezi tuto vlastizrádnou lůzu která už v roce 69 mlátila a střílela do vlastních občanů protestujících proti okupaci a pendrekový zákon která to umožnoval podepsal komunistický megagauner ikona národa Dubček děkuji za odpověd
Zajímá Vás také odpověď na tento dotaz? Podpořte dotaz tlačítkem níže a my Vám odpověď zašleme na e-mail. Nicky uživatelů, které zajímá odpověď budou zobrazeny níže.
Prozatím dotaz nikdo nepodpořil. Buďte první! .)
Odpověď
10.02.2016 15:09:35 - doc. PhDr. Miroslav Grebeníček, CSc.
Jen primitivně jednoduché myšlení si ví vždy a se vším rady. Charakter vývoje Československa zásadně limitovaly vnější podmínky, které určily model naší společnosti. Paušální, zjednodušující hodnocení historické doby, osobností, včetně Alexandra Dubčeka, nebo dokonce nadávky a sprostoty namísto seriózního hledání faktů a skutečných příčin a motivů jednání lidí jsou k ničemu. Jednostranné odsudky a paušální, sprosté nadávky svědčí přinejmenším o nechuti pracně hledat nebo o neschopnosti a neochotě vnímat historické skutečnosti a poznávat lidi v nich. Pokud samozřejmě nejde o zlý úmysl nebo vadu charakteru tam, kde si člověk nadávkami a paušálními odsudky řeší nějaký vlastní komplex nebo selhání. K Vašemu poněkud méně kulturně formulovanému dotazu mohu jen poctivě konstatovat to, co vím ze studia dějin i z vlastní zkušenosti o realitě roku 1968 a o letech následujících. Konkrétní situace v zemích Varšavské smlouvy v době studené války dvou bloků příznivá pro zásadní reformu a řešení slabin československého socialismu nebyla. KSČ ale nebyla jen jakýmsi sdružením kariéristů a nemyslících lidí, kteří by jen poslušně plnili pokyny shora. Uvnitř KSČ stále probíhal zápas s omezenými zájmy a představami vládnoucích skupin, zápas o původní socialistické ideály, o prosazení skutečných zájmů fyzicky i duševně pracujících. Zápas o tvůrčí myšlení a další rozvoj společnosti. A reforma přece vychází z předpokladu, že základní myšlenky toho, co se má reformovat, byly opuštěny a že je nutno udělat pokus o návrat k těm základním myšlenkám. Zachoval jsem si přesvědčení, že je možné systém vrátit k humanistickým myšlenkám, které byly v jeho základech a které neztrácejí na hodnotě. Navíc pocházím z rodiny silně inklinující k sociální spravedlnosti a tak jsem tedy v roce 1975 nedokázal odmítnout nabídku někdejšího politického vězně z 50. let Václava Vomáčky a Williho Kapusty, německého antifašisty a vězně nacistických koncentračních táborů na vstup do KSČ. Byl jsem determinován lidmi, kterých jsem si vážil. Nakolik byl tento krok z mé strany učiněn vážně, bylo možné posoudit v listopadu 1989 a letech následujících.
