Kandidujete v podzimních volbách na pozici starostky MČ Praha 1. Pokud byste byla zvolena, na co se zaměříte?

Víceméně pasivní postoj radnice Prahy 1 v posledních čtyřech letech dostal městskou část do zanedbané situace, kdy kulminují problémy v oblasti rušení nočního klidu a veřejného pořádku, čistoty a také provozu v ulicích, včetně kol a segwayí nebo parkování. Po volbách bude nutné začít řešit doslova všechno, ovšem v zásadně odlišném stylu – věci je třeba řešit z podstaty a dlouhodobě, ne jenom plácnout někam nějakou značku nebo vyvěsit plakát. Bude třeba přijímat striktní pravidla a vymáhat sankce za jejich porušení. Nejdůležitější je postoj radnice, od kterého se všechno odvíjí. Ta bohorovnost a arogance, se kterou radnice s občany komunikuje, musí skončit. Je třeba vyjít mezi lidi a hledat řešení pro ně a s nimi.

Neobáváte se toho, že to žena v politice má těžší než muži? I proto se možná do politiky stále moc českých žen nehrne... Nebo je to i tím, že mnozí muži ve skutečnosti neumějí či nechtějí prohrávat? Zvlášť, když by se na jejich prohře měla podílet žena. Ve vašem případě ještě navíc blondýna…?

Myslím, že v politice to má těžké jen slabá osobnost. To já nejsem. Od pochybností a různých tápání, které vidím u jiných, mne osvobozují dvě věci: sebevědomí a přímost. Sebevědomí pramení z mého odhodlání vynořit se z masy občanů a postavit se proti nefunkční radnici, která se o nás nestará. Věřím si, že na tuto konfrontaci mám dostatek zkušeností a schopností, inteligence, vzdělání, morálky a také občanské podpory. Přímost je způsob života, práce a vztahů, který se vytratil nejen z politiky, ale z celé společnosti. Já přímost prosazuji, čistý řez je možná bolestivý, ale vede k uzdravení.

Kdo je Alena Ježková

České politické prostředí je dost agresivní, ale ta agresivita pramení v nekulturnosti. Pro ženy je nutné naučit se tomu čelit. V devadesátých letech jsem pracovala jako editorka v týdeníku Reflex, jako šéfka v ryze mužském prostředí jsem zpočátku zažívala něco podobného. Postupně jsem se od ublíženého mlčení propracovala k hlasité sebeobraně, a najednou to bylo dobré. Když slušně řeknete „Tohle prosím už nedělej, protože mi to vadí“, většinou přijde změna. Svou iniciativou to prostředí totiž zároveň měníte. 

Takže abych odpověděla na Vaši otázku: v politice se příliš zranitelná necítím. Ani tehdy, když zatím třeba ne všemu dostatečně rozumím – no a co? Tak se to prostě naučím. Zranitelná jsem jako každý člověk v soukromém životě, v momentech různých životních proher nebo ztrát.