I proto se o to pokouší ve svém aktuálním komentáři, který poskytl ParlamentnímListům.cz, právě Milan Zelený. Jeho náhled na věc je o to zajímavější, že v USA dlouhé roky (poté, co tam v době normalizace emigroval) žije a působí na jedné z univerzit. Vzhledem k tomu, že je jeho analýza odborná a ucelená, redakce ji přenáší celou, bez úprav. (ZDE)

ZDE je text Milana Zeleného

Jak bublina vzhůru letí … tak balón letí bůhvíkam

Americká akciová burza vstoupila do oblasti mýdlových bublin, jejichž duhové hrátky jsou příjemným přeludem a sebeklamem pro mladé a nezkušené, ale i ty starší, kteří tak nějak zatím nestihli dospět. Tzv. kvantitativní uvolňování (QE – quantitative easing) je zcela netradiční monetární politika, kdy FED pumpuje do ekonomiky gigantické sumy elektronicky vytvářených peněz. Prostě: tiskne peníze. Cílem bylo zvýšit investice v soukromém sektoru a vrátit inflaci do potřebných hodnot. Mystérium je, proč takové sumy peněz nevedly ani po sedmi letech k přiblížení se žádnému z cílů? Absolutní magorium mysteriosus ale je, proč italský „Super Mario“ z ECB začíná s pseudomonetarismem ještě v r. 2015, tedy dlouho po všech neblahých zkušenostech s tiskem peněz v Japonsku a USA?

Podniky, díky státnímu QE, své peníze neinvestují do nových produktů, technologií a znalostí, ale masově s nimi plýtvají ve spekulacích: zvyšují dividendy (a tak cenu svých akcií), skupují své vlastní akcie (a tak zvyšují cenu svých akcií) a oddávají se podnikovým fúzím (v bláhové naději zvýšit ceny akcií). Proč ne? Přítok levných peněz se jeví jako nekonečný. Přitom spotřebitelé neutrácejí, ale začínají šetřit, a to i při nulových (nebo negativních) úrocích. Je uměním z toho všeho vykutat téměř osmiletý mediální optimismus o ekonomice. 

Nejhůře je na tom Japonsko: tzv. Abenomics tisku peněz (QE) zahnalo zemi do deflace, po dekádách stagnace. Skrytá nezaměstnanost à la jižní Itálie (kdy jeden job sdílejí tři „pracovníci“) představuje už prosté šílenství. Japonské dluhy drží japonští občané, a tak se celá ekonomika stává velkým Ponzi-schématem či pyramidou. Nerodí se ani dostatek Japonců, kteří by Ponzi-pyramidu řetězového zadlužování mohli udržet. Tzv. japonský zázrak dokázali politici změnit v „zázračné“ národní harakiri.

Obamova ekonomika negunguje, ale je to politicky výhodné

Není divu, že i Obamanomics vůbec nefunguje: vypudila lidi z účasti v pracovní síle (jen 62,7 %) – nejnižší míra účasti za posledních 37 let! Takže už jen 5,5 % je nezaměstnaných (tj. ještě si aktivně hledají práci), zatímco počet lidí bez práce roste. Jak míra nezaměstnanosti klesá, míra lidí bez práce (tj. neregistrovaných státem) vzrůstá nebo stagnuje. To je politicky výhodné – udržovat občany v nevědomosti a zamlčovat pravdu. Být nezaměstnaný přece není totéž, jako být bez práce. Navíc míra růstu HDP právě klesla na 0 %. Nad ekonomickou ignorancí a absolutním nepochopením co se vlastně děje, už ani vzdychat nemá cenu.

Pouze Japonsko, USA a EU, tj. dříve nejvyspělejší regiony, jsou v patové situaci nezaměstnanosti, stagnace a zadlužení, neschopni využít sektorové transformace a deglobalizační metamorfózy, které jsou v nejvyspělejších ekonomikách ignorovány zcela bezradnou politickou třídou.

Pumpují se dokola stále někam peníze… A – nic moc…

Hloupí se nikdy neučí z chyb druhých, ale jen a pouze z chyb vlastních. Cyklus iracionality, od bubliny k bublině, se tak opakuje už po staletí. Novum dneška je, že do toho razantně vstupuje stát přes své centrální banky a ničí reálnou ekonomiku, aby politicky posílil virtuální ekonomiku finančních spekulací. Když si stát vydá vlastní dluh a ještě ho sám od sebe koupí… Račte vstoupit do trvale startujícího superletadla Supermagorium!