Hovořilo se o právním rozměru squattingu, o jeho možném novém ukotvením v právním řádu, o tom, jestli nedávno mediálně propíraným případem Kliniky (více viz níže) nevznikl nový „precedens“. Také ale o problematických rysech smlouvy o výpůjčce, kterou Klinika podepsala s Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM), či o právním srovnání se zahraničím...S ParlamentnímiListy.cz však Novák hovořil i o příčinách squattingu či o tom, zda je normální nerovnováha mezi lidmi bez domova a opuštěnými chátrajícími objekty.

Začneme tedy od podlahy - squatting - ano, či ne?  

Squatting ano, a ty důvody mohou být různé – sociální, kulturní, politické. Může jednak být řešením pro lidi, kteří se ocitnou v sociální nouzi a potřebují střechu nad hlavou. Může být ale také řešením pro lidi, kteří chtějí dělat různé kulturní a sociální aktivity a nechtějí se přitom podřizovat diktátu zisku a komerčnímu podnikání anebo se zapojovat do systému státních dotací a grantů. To je případ i Autonomního sociálního centra Klinika, kde se snažíme dělat věci svépomocí a samosprávně bez nároku na zisk.

Squatting může být užitečná forma jednání proti spekulantům s nemovitostmi. V době, kdy je na straně jedné statisíce bytů prázdných a na straně druhé jsou tisíce lidí bez domova nebo bydlí na ubytovnách, v předražených nájmech, či horkotěžko splácejí hypotéky, je to zcela legitimní. Upozorňuje také, že soukromé vlastnictví není posvátné, ale má své limity.

Domníváte se tedy, že squatting je nebo může být důsledkem snižující se obecné životní úrovně? Že by se tedy eventuálně mohl v blízké budoucnosti třeba víc rozvíjet a stát se problémem téměř masovým? Navíc takovým, že by se dotýkal i více věkových skupin?

Nemyslím si, že by se v České republice stal masovou záležitostí, protože jednat nekonformně, tu není tradicí. Vždy to byla malá menšina, která se nepřizpůsobovala a byla tím nepohodlným disentem. Nicméně, v zahraničí, například ve Španělsku, v souvislosti se sociální krizí, která dopadla i na střední třídu, se squatting stal záležitostí i mnoha lidí a celých rodin ze střední třídy. Poté, co přišli o práci, nemohli splácet hypotéky a banky je vystěhovávaly na ulici, tak zorganizovali hnutí PAH ( LaPlataforma de Afectadospor la Hipoteca).  Bránili se tak proti vystěhovávání, ale také obsazovali zpátky prázdné domy a byty.

Pokud ale budeme mluvit o zemích Třetího světa, tak tam je situace zcela odlišná. Podle některých údajů je squattery až jedna miliarda lidí.

Čím to je, že je squatting tak rozšířený hlavně ve velkých městech - zatímco vybydlené oblasti, třeba i v naší republice - kde by si možná tohoto nezákonného přebývání ani nikdo nevšiml - s ním velké potíže nemají?

Velká města poskytují obživu. Ono se to nezdá, ale i squatteři si potřebují vydělávat na živobytí. A navíc squatterské hnutí je spojené s určitými společenskými vrstvami (mladí lidé, studenti, atd.), které se vyskytují ve městech. I když, opět když se podíváme do zahraničí, tak třeba ve Španělsku nebo v jižní Francii existuje i takzvaný rurální squatting, kdy lidé obsazují prázdné a opuštěné vesnice nebo jejich části. Ale to není tak vidět, a tak se o tom tolik nemluví.