Wagnerová ve svém blogu upozorňuje, že základy současného penzijního systému byly položeny již v roce 1896. Za první republiky se rozvíjel systém veřejnoprávního pojištění a po druhé světové válce mohl státní zaměstnanec odejít do penze s důchodem ve výši osmdesát procent posledního platu. Soukromí zaměstnanci již v roce 1939 brali zhruba 60 procent průměrné mzdy.

„Je zřejmé, že původně bylo cílem důchodového pojištění odstranit chudobu a nouzi zaměstnanců ve stáří a u skupiny zaměstnanců státu bylo cílem zajistit životní standard, který by neznamenal naprostý propad ve srovnání s obdobím aktivního života,“ píše Wagnerová. Idea zajištění určitého životního standardu na základě veřejnoprávně koncipovaného pojistného systému se šířila i ve svobodných státech, například v Německu ji prosadil kancléř Konrad Adenauer.

Důchod je velmi závažná ekonomická veličina, a to jak z makroekonomického hlediska, tak pro každého člověka. Je pochopitelné, že parametry důchodového systému se podle vývoje společnosti mění, ale na základním principu ve většině států existuje společenský konsensus. Ten je odůvodněn tím, že neexistuje žádná politicky ani finančně odůvodnitelná alternativa, která by dokázala poživatelům důchodu zaručit důstojný život.