Když jste před lety přišli s nápadem seznamovat veřejnost s nejúspěšnější stovkou firem vždy v jednom kalendářním roce, co bylo hlavním motivem takovéhoto počinu? Brali jste si nějaký příklad nebo inspiraci v zahraničí?

Ne, tak bych to nedefinoval. Vím, že v současné době není populární nalézat na předcházející době cokoli dobrého, ale na druhé straně je nesporné, že na každé době je vždy něco pozitivního. Proto se domnívám, že není třeba hledat vždy inspiraci v zahraničí, ale je to možné i u nás. Myslím si, že jakkoli byl komunistický režim bizarní v mnoha ohledech, dodnes jsou někteří, kteří si myslí, že k tomu, aby proběhla změna, stačilo jen otevřít hranice a pustit lidi se podívat do světa. Aby se podívali, jak to tam vypadá. A že by se zase vrátili. Odfoukl by se tím velký tlak, který nastal, a k některým změnám nemuselo ani dojít. Myslím totiž, že nejpalčivěji lidé u nás, jako v zemi, která byla určitou hranicí mezi Východem a Západem, vnímali to, že se nemohli podívat do Weidenu nebo třeba do Norimberku.

Chápu již, kam zřejmě směřujete. Že tehdy bylo též běžné odměňovat lidi za dobrou práci – byť to byla jakási ideologická pomůcka…

Ano, to bylo pozitivní. V rámci politických zájmů tehdejší představitelé moci zvýrazňovali a oslavovali hrdiny práce… To potom motivovalo i ostatní. Když jsem začal s vyhlašováním těch nejlepších, v tom roce 1996, začal jsem s tím proto, že si opravdu upřímně myslím, že pořádná a dobrá práce by měla být vidět. A lidi, kteří ji dělají, by měli být pozitivně zviditelnění. A ti nejlepší nějak odměnění. A to bez ohledu na režim. Je ale pravda, že v této nové době jsou měřítkem veškerého úspěchu peníze. A jak klasici tvrdí, peníze nesmrdí. Ty peníze se tak mohou vytvářet i nalézat různě, v různých rukou. A my se s naší společností Comenius snažíme, aby ti, co se dostanou mezi těch 100 nejlepších, byli opravdu ti, kteří se k tomu dostali poctivě, jen dobrou prací.

Jak probíhá nominace nebo jak se mohou firmy přihlásit?

My nemáme moc rádi, když se někdo hlásí sám. Já si totiž celý život myslím, že je lepší, když někdo o někom řekne, že je dobrý, než když někdo sám říká: „Já jsem dobrej.“ Což se sice vždy možná nevylučuje, ale… Z principu a od samého začátku se snažíme to řešit a také eliminovat jednoduchou formou dotazníku. Na deseti řádkách lidi a firmy, do kterých se ty dotazníky dostanou, nominují někoho, o kom se domnívají, že v tom daném roce dělá tu svoji práci či podnikání mimořádně dobře. Nás nezajímá, zda to ti naši respondenti napíšou na 3. nebo 5. řádku, nás zajímá, kolik se nám z těch dotazníků vrátí a kolikrát tam to nějaké konkrétní jméno je. Upřímně řečeno za těch 19 let mám vypozorováno, že většina oslovených při vyplňování dotazníků začíná tím, že napíše na horní řádky svoji firmu, firmu svých známých a dodavatelů či přátel. A ty zbývající řádky doplní tím, co je oslovilo z nějakých billboardů. Když má v tom jednom roce tedy třeba Škodovka nový typ auta Superb nebo Fabii, je logické, že se dostane do dotazníku sice třeba na 8. řádku, ale třeba 2 000 krát.

Pokud se devatenáct let podílíte na vyhlašování těch nejlepších firem, znamená to tedy, že jste začínal v poměrně divokých 90. letech. Jak se v průběhu těch roků změnila struktura nominovaných firem – tedy pokud se mění?

Velice výrazně. Ono těch 19 let je opravdu dost dlouhá doba. Když se podíváte na to, kdo se umísťoval na špici v tom roce 1996 a následných letech, tak vidíte, že tam byl Lubomír Soudek z plzeňské Škodovky, Omnipol, Poldi Kladno... V té době to byly různé polostátní organizace řízené různými podivnými postavami. Ale pro ty gentlemany, co to řídili, nebyl sponzorský dar žádný problém. Teď je to jiné. Nyní, když to ti lidé dávají, tak to už dávají ze svého, z vlastní kapsy. Když prostě někdo vlastní firmu, ta firma něco vydělá, to se zdaní a zbytek je majitele. Pokud z toho něčím přispěje, třeba stotisíci korunami, tak je to jeho obnos, který daruje. A těch sto tisíc má úplně jinou hodnotu než dříve půl milionu ze zcela jiných zdrojů, jako tomu bylo v těch počátcích. I struktura podniků je zcela jiná.