Prezident Klaus v knize především kritizuje fakt, že si západní země začaly myslet, že není třeba nic vyrábět a stačí znalosti a vědomosti. Proto se začala podporovat věda a výzkum, což prý bylo vždy oblíbené heslo všech levičáků. Přitom je evidentní, že znalosti samy o sobě nemají žádný přínos. „Měli bychom si připomínat, že když Západ vyráběl pro zbytek světa, bohatl. Teď je to opačně, a chudne,“ píše prezident. Výroba se prý přesunula do Číny či jihovýchodní Asie, my si jejich produkty musíme kupovat, půjčujeme si na to a zadlužujeme se.

Další příčinou finanční a následně hospodářské krize podle něj byla neodůvodněná víra, že lidé již dokázali ovládnout ekonomiku natolik, že mohou regulovat její vývoj a překonávat tradiční hospodářské cykly. Znovu se prý rozvinula víra v mocné daňové a měnové nástroje, které dokáží ekonomiku regulovat.

A když se ekonomika zhroutila, využili toho k propagaci svého dávného názoru, že za vše může trh a nedostatečná státní regulace. „Tento názor není možné přijmout, šlo především o evidentní selhání státu, jeho politiky a jeho forem regulace,“ píše Klaus. Následně to dokazuje na příkladu velmi nízkých úrokových sazeb, vysílajících do ekonomiky chybné signály.

Problémy podle něj byly i v rozpočtové politice, která uvěřila ve vlastní schopnost vytvářet dlouhodobý ekonomický růst. Proto se netrápila permanentními rozpočtovými schodky a věřila, že budoucí rychlý růst ekonomiky schodky postupně umaže. „Žádné kontrolní lampičky neblikaly, politici bez obav navyšovali dluhy států. Červené světýlko se rozsvítilo až krizí, ale to už bylo pozdě,“ myslí si Václav Klaus.

A navíc byly poté voleny zcela iracionální metody na léčení vzniklé krize.