Nejfrekventovanějším tématem sdělovacích prostředků v uplynulém týdnu byla neochota prezidenta Miloše Zemana jmenovat Martina C. Putnu profesorem. Hlava státu při té příležitosti navrhla přechod prezidentské pravomoci na ministra školství. Už původní předloha bývalého ministra školství Josefa Dobeše dokonce hovořila o tom, že by tituly mohly udělovat samotné školy, a také jen na nich by platily. Pokud by profesor přešel na jinou školu, tak by mu titul mohl být nostrifikován na základě rozhodnutí jeho nové školy.

„Pak to bude i otázka toho, co která škola o sobě říká veřejnosti. Jestliže Fakulta humanitních studií o sobě říká: ´Naši profesoři jsou jako pan Putna´, a jiná škola bude jmenovat jiné profesory, tak o sobě bude vysílat odlišný signál než Fakulta humanitních studií. Je potom i na svobodném uvážení studenta, jestli chce studovat spíše na škole, která dělá profesory z lidí typu pana Putny, nebo na škole, která dělá profesory z lidí odborně, vědecky, občansky i jinak zcela nezpochybnitelných. To si myslím, že je docela vhodný závěr celé té kauzy,“ říká pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.

Místo zásadních věcí se týden bavíme o Putnovi

Sdělovací prostředky se této kauzy podle mediálního odborníka chopily rády i proto, že to novináře nestálo žádnou práci. „Říkám to často, ale naši novináři jsou namnoze velmi líné osoby a ono psát nebo mluvit donekonečna na téma, jak pan Putna drží transparent s buznama, je strašně snadné. To nevyžaduje žádné vzdělání, žádnou další inteligenční připravenost, je to prostinké, zábavné, ale i atraktivní. Místo aby se popisovaly opravdu zásadní věci kolem nás, tak se týden bavíme o Putnovi. Tak to si myslím, že je typický příklad českého žurnalismu,“ poznamenává Petr Žantovský.