Poprvé se o celé své kariéře, lidech, se kterými se během ní potkával, rozepsal Jan Petránek nyní v knize Na co jsem si ještě vzpomněl. Kniha vyšla na konci minulého roku a v těchto dnech by se měl na pultech knihkupectví pro velký čtenářský zájem objevit její dotisk. Bývalý rozhlasák vypráví velmi poutavě o své životní dráze, práci, politickém i mediálním zákulisí i úvahách, které ho v souvislosti s událostmi, jež prožil, potkaly. ParlamentníListy.cz vybraly za všechny popsané pasáže část, ve které vzpomíná Petránek na rok 1968.

Rok 1968 – nejšťastnější rok mého života

"Ohlížím se za celým životem a zjišťuju, že snad nejšťastnějším rokem byl pro mne přece jen rok 1968 – až do toho 21. srpna. Lidi se na sebe usmívali, zdálo se, že přichází naděje. Ne ledajaká, ale veliká. A přitom tak přirozená, jako když vychází slunce. Debatovalo se všude, sice s proměnlivou tolerancí, ale upřímně a vzrušeně, mnohde hodně vášnivě. Po večerech byly nabité sály v celé Praze, v Národním domě na Žižkově, v 'Nároďáku' na Vinohradech, na Kulaťáku v Dejvicích v sále Domu armády. Na spoustě míst. Stejné to bylo i mimo Prahu. Lidi se skládali na zlatý národní poklad. Myšlenka Národ sobě už nebyla jen nad oponou v Národním divadle, ale překvapivě rychle se objevila v myšlení všech normálních lidí. Říkal jsem si to s jakýmsi tichým vnitřním úžasem. Neobrozuje se sama morální duše celé společnosti? U nás jsme velkou většinou sice ateisté, ale křesťanská morálka je lidskou tváří svědomí. Kéž by to bylo provždy, nebo aspoň nadlouho vydrželo,“ vzpomněl na přelomový a také jemu osudový rok Petránek ve své knize.

Jak připomněl, pozoruhodné bylo v tomto období rychlé padání šupin z očí mnohých, dosud lhostejných lidí, především spousty levičáků a ideově lhostejných papírových komunistů. Hlavně však prý šlo o "demokratické komunisty“.

Nebýt nenapravitelně ideologicky znetvořeného uzurpátorského myšlení Velkého bratra...

"Vím, že teď mnohé čtenáře rozčílím, ale prosím o poctivé a solidní zamyšlení. Termínem demokratický komunista míním ty, kteří byli v partaji hlavně v domnění, že její sociální program je míněn vážně a ten že je nejdůležitější. Ostatní, včetně svobodného myšlení, s právem postavit se uzurpátorskému demokratickému centralismu, že přijde potom, až na to bude čas. Nu a v roce 1968 za pražského jara ten čas právě přišel. Odpusťte mi tedy nebo alespoň pochopte tenhle názor, pokud vám nesedí. Ale šedesátý osmý rok byl pro mne výrazným lakmusovým papírkem, kdy dubčekovská upřímnost otevírala v dějinách naprosto ojedinělou možnost společenského usmíření, včetně odpuštění utopických omylů a jejich dlouhodobého zneužití mocnými,“ uvádí Jan Petránek ve svých pamětech, které vydalo nakladatelství Radioservis v cyklu Osudy Českého rozhlasu. Připomíná, že v Rusku pro ty poslední omyly mají dokonce trefný termín: "Vlasť prederžavšije." Tedy tlustá čára za včerejškem se mohla stát startovní čárou pro novou dobu. "Nebýt ovšem nenapravitelně ideologicky znetvořeného uzurpátorského myšlení Velkého bratra,“ poznamenává Petránek.