„Naše demokracie velmi připomíná slavné Potěmkinovy vesnice. Na povrchu vypadá takřka normálně, ale jde jen o virtuální realitu, o jakousi zkarikovanou podobu demokracie. Máme Ústavu, ale tu si každý interpretuje, jak chce, protože ji vlastně nikdo nečte a nikdo se jí neřídí. Máme politické strany, ale ty neplní základní funkce politických stran. Máme vládní koalice, ale jejich jednání nelze analyzovat podle teorií koalic. Také máme zastupitele v Parlamentu, ale ti údajně nevědí, o čem kolikrát vlastně hlasují. A koneckonců – máme i protikorupční policii, i když korupci většinou nevyšetřuje. Též máme státní zástupce i soudce, ale soudy se nemohou shodnout, kdo z nich patří k justiční mafii a kdo ne…“ říká Vladimíra Dvořáková, profesorka politologie na pražské VŠE. A zamýšlí se nad tím, co s tím.

Ve své knize Rozkl(r)ádání státu se věnovala možným cestám, jak tento stav napravit. Naznačila, kdo by měl udělat takové kroky, co musí případná změna obsahovat a jak se jí má dosáhnout a prosadit ji. Jelikož stojíme právě na rozhraní dvou roků, kdy většina z Čechů uzavírá různá předsevzetí, možná mohou být doporučení této profesorky dobrou inspirací pro všechny, kteří touží po změně.

Kdo se má na prosazení změn podílet?

„Je to jednoduché – my. Tedy lidé nejrůznějších názorů, postojů, zájmů, víry, vzdělání, ale tací, jejichž cílem je žít slušně, v profesionálně spravované společnosti,“ reaguje na jednu z prvních otázek politoložka. A dodává, že je třeba si připustit, že dobrý král Miroslav (i když se nacházíme krátce po svátečním období, kdy jsme se s ním mohli setkat na obrazovkách) nepřijde.

„Ani do prezidentského úřadu neusedne další T. G. Masaryk, stejně jako se nepodaří kompletně vyměnit politiky. Nelze vyloučit – a osobně v to doufám – že by se naše politická reprezentace mohla pozitivně kvalitativně změnit. I nyní znám osobně totiž slušné politiky. Ale je třeba, abychom my všichni vytvořili podmínky těm politikům pro jejich změnu. Bez naší pomoci, proměněné atmosféry ve společnosti, bez našeho tlaku, mají ti slušní politici totiž mnohem slabší postavení a menší prostor se prosadit,“ konstatovala Vladimíra Dvořáková dále. Vědoma si toho, že slovo či označení „My“ bývá často spojováno s různými populistickými výkřiky, upozorňuje pak i na další fakt, který bývá při podobných prohlášeních opíraných právě o slůvko „my“ opomíjen.

„Za určitých okolností se slovo My může lehce změnit na označení Oni. V okamžiku, kdy se někdo z nás stane třeba novým politikem. Když kdysi vyzýval Miroslav Sládek, aby byli naházeni politici do Vltavy, také pozapomínal nebo si neuvědomoval, že i on byl politikem a seděl v té době dokonce v Poslanecké sněmovně. Stejně tak Věci veřejné brojily proti ‚dinosaurům‘, aby posléze prasklo, že mnozí z nich byli dávno před tím vlastně spíš ‚oni‘,“ vysvětluje politoložka.

Doporučuje proto to, abychom si uvědomili, že každou součástí onoho ‚MY’ je jednotlivec – tedy JÁ. „I když většina z nás má pocit, že individuálně nic změnit nemůže, není to pravda. Každý si musíme uvědomit naši zodpovědnost za to, v jaké zemi žijeme. To není moralizování, ale připomenutí úlohy občana v demokratické zemi, ve svobodné společnosti. Chci-li žít svobodně ve své zemi, musím se také tak chovat a tu svobodu bránit. Záleží vždy na okolnostech a možnostech, ale v žádné zemi se neudržela svoboda a demokracie, pokud o ni občané nepečovali a nebránili ji. Není přitom nutné se stávat mučedníkem či jít hlavou proti zdi. Stačí obyčejné: Nebát se a nekrást,“ říká Vladimíra Dvořáková.