Pane Babiši, kdy jste se dozvěděl o tom, co se v Československu  v tom listopadu 1989 dělo a jak to na vás působilo?

V té době jsem působil v rámci podniku zahraničního obchodu v Maroku. Takže jsem moc nevnímal, co se doma děje. Nevěděl jsem to, protože jsme tam Československou televizi nechytali, noviny nám chodily s dvoutýdenním zpožděním. Nemohlo to tedy v těch počátcích nijak působit – přišlo to až  později.

Kdy? Až k vám dorazily noviny?

Nejdříve nám o tom vyprávěli různí lidé, kteří k nám dorazili. Telefonovali jsme samozřejmě domů kolegům a známým. V počátku to ale působilo nepřehledně, nikdo přesně nevěděl, co se vlastně děje.

Předpokládám, že jste byl v Maroku zřejmě na nějaké konkrétně dlouhé období. Kdy jste se tedy do Československa vracel?

Do Maroka mne v roce 1985 vyslal podnik zahraničního obchodu Petrimex jako svého delegáta, tehdy jsem zastupoval asi 15 podniků. Staral jsem se jim o byznys, prodával jsem československé zboží, obchod mne zkrátka vždy bavil. Původně bylo dohodnuto, že budu v Maroku do roku 1990. Musím ale přiznat, že já jsem tehdy už ani nepočítal s tím, že se do Československa vrátím. Měl jsem tam nabídky, abych pracoval pro jednoho velkého klienta. I když jsem tedy původně nechtěl a ani nemusel, protože jsem měl v Maroku zaručenou další pracovní pozici, tak jsem se do tehdejší ČSSR vrátil. To bylo hned na začátku roku 1991.

Hnala vás zvědavost?

To ani ne. Můj šéf, který mi vlastně do Maroka pomohl, mě požádal, abych se vrátil. Takže si pamatuju, jak jsem ve čtvrt na jednu v noci, to bylo 1. ledna v roce 1991, naložil plné auto, tehdy Renault 18, tak, že nebylo ani místo pro spolujezdce. A pak jsem jel zhruba 3600 kilometrů z Rabatu rovnou do Lovosic do Sechezy (Severočeské chemické závody). Po návratu jsem měl pracovat jako ředitel obchodní skupiny dovozu a vývozu hnojiv v Petrimexu. Jelikož Lovosice tehdy postavily novou výrobnu ledku za 600 milionů korun, neměly peníze na zaplacení, a tak sháněly někoho, kdo jim ty peníze sežene. Dostal jsem možnost jim je získat a tak to tehdy byl vlastně můj první souboj s Chemapolem, který o ten obchod také usiloval.

Do Lovochemie jsem dorazil 3. ledna 1991 a snažil jsem se je přesvědčit, že ty peníze seženu. A to se mi i povedlo. Tím, že jsem finance zabezpečil u německých odběratelů, získala naše firma, tedy Petrimex, v dubnu 1991 i obchodní práva k prodeji ledku z Lovochemie na 5 let. Jednalo se o takzvané exportní předfinancování. Když se teď tak ohlížím, byl to vlastně můj první větší obchod, který jsem po návratu z Maroka udělal. Zařadil jsem se zpátky do Petrimexu a vlastně jsem dělal znovu to, na čem jsem pracoval hned po škole v roce 1978 – tedy umělá hnojiva.

• Seriál ParlamentníchListů.cz k 25 letům od listopadu 1989
  
  

Nenarážel jste na to, že jste se třeba z Maroka vrátil do poněkud jiného Československa, než z kterého jste odjížděl? Přece jen mnozí lidé měnili například své pozice…

Ani ne. Ta první vlna revolucionářů, kteří se často stali revolucionáři velice pragmaticky až po pádu režimu, protože rychle zjistili, kde je sever, už byla pryč. Já jsem se vrátil do prostředí, které jsem znal, až poté, co tyhle změny proběhly. A můj bývalý šéf byl ještě větší šéf. Mě tehdy ale hlavně zajímal byznys a stal jsem se také obchodním ředitelem. V byznysu firmy bylo hodně práce, poněvadž dojížděly clearingové a rublové obchody ze socialistických států. Na těch obchodech jsem pro svého zaměstnavatele vydělal 600 milionů korun.