Jak se, pane Srpe, podle vás proměnilo vnímání Václava Havla postupem let – včetně těch posledních tří, co uplynuly od jeho smrti?

Víte, já nečtu Václava Havla z nějaké fotografie na zdi, ale vycházím z osobní zkušenosti. Z té disidentské – prezidentské – a s Havlem navždycky. Oba jsme v mezních životních situacích sdíleli stejné vyšetřovatele, bachaře i antony. V jiných situacích pak ale už nesdíleli klíče od Hradu, zámku v Lánech ani známosti s většinou dnešních právdoláskařů. V obou případech jsme však četli stejné autory, pili nabízená vína, do krve prosazovali Helsinské dohody a líbily se nám tytéž slečny.

Jezdil jste tedy i na Hrádeček?

Nejezdil. Byla to ztráta času – respektive pro mne málo produktivní. Jazzová sekce však Václavu Havlovi zasílala přes své tři ilegální kanály rukopisy na Západ. A nejenom jemu: Václavu Bendovi třeba dopisy papeži Wojtylovi do Vatikánu. Nikdy se to neprovalilo. Dnes možná někdo řekne, že jsme podporovali katolíky – a já jím nejsem – ale tehdy byl nepřítel společný. Demonstraci věřících na Velehradě v srpnu 1985 pokládám za významnější než později celou rebelii na Národní třídě.

Vzpomínám si, jak Václav Havel na setkáních, hlavně na západních ambasádách, většinou již po druhé skleničce zesmutněl. Chartistů je pár a vás z druhé strany desetitisíce. Já jsem jej, většinou až po své třetí sklence, vždy ubezpečoval, že písemnosti Charty rozmnožujeme a členové je v ruksacích vozí až do Košic. Že je lepší, není-li činnost koncentrovaná. Byla to účinnější taktika. Dala totiž vnitrákům zabrat. Dnes proto máme dlouhé seznamy státu nebezpečných osob z různých krajů a vidíme, že závadové osoby nestačili vázat – a tak je odkládali do koše tzv. zájmových osob.

A musím ještě zmínit, že o vypitých skleničkách mluvím záměrně. Na setkáních s diplomaty se nic jiného než alkohol nepodávalo – ostatně, co jiného se nabízí krátkým návštěvám dnes? Nebuďme pokrytci, pokud někoho hodnotíme – stačí si připomenout poměrně aktuální „lihovou aféru“…