Vy vystoupíte jako jediný Čech na konventu amerických Republikánů. Jak k tomu došlo?

Kromě frakce Evropských konzervativců a reformistů (ECR) v Evropském parlamentu jsme založili i nadnárodní politickou organizaci, jejíž název je Aliance evropských konzervativců a reformistů (AECR), která chce být protržní, nefederalistickou, proatlantickou alternativou k Evropské lidové straně (EPP). Za poslední dva roky se nám podařilo naši činnost docela rozjet. Letos v zimě jsme navázali úzké vztahy s Republican National Comittee, tedy s de facto hlavní kanceláří Republikánské strany. Výsledkem spolupráce je toto pozvání na republikánský konvent, kde budu přítomen, pokud je mi známo, jako jediný aktivní český politik a budu zde moci i vystoupit.

A bude tam třeba v rámci AECR i někdo z britských konzervativců?

Samozřejmě. My tam posíláme celou delegaci. Budou tam zástupci nejdůležitějších členských stran, tedy britské Konzervativní strany, Independence Party z Islandu, kolegové z Práva a spravedlnost z Polska, bude zde i kolega z Litvy. Chceme ukázat republikánům jiný obrázek o nelevicové Evropě, než tradičně ukazuje Evropská lidová strana.

Víte, o čem budete hovořit, či co bude jednotícím tématem poselství konzervativní aliance?

My jsme oponenty federalizace a centralizace Evropy a umělého unifikačního procesu a jsme v opozici k nákladnému evropskému sociálnímu státu, který zavedl Evropu do krizových vod. Na tohle téma tam chceme hovořit, tedy v čem by Spojené státy neměly následovat Evropu a čeho by se měly vyvarovat, aby nezabředly do stejných potíží jako EU.

Myslíte si, že společné členství ODS i britských konzervativců v ECR a AECR posiluje spojenectví České republiky a Velké Británie na mezivládní úrovni a koordinaci jejich politik?

Určitě. Již několikrát před Evropskými radami se sešli dva premiéři členských stran ECR, tedy Petr Nečas a David Cameron. Letos na podzim chceme udělat první mezivládní konferenci ECR v Bruselu před nadcházející Evropskou radou v říjnu, abychom tam ještě více zkoordinovali naše postupy. Stejným způsobem to dělá i EPP i Evropská socialistická strana. Britským vlivem se snažíme vyvažovat kontinentální vliv Německa a Francie na evropskou integraci. To je de facto důvod, proč nemůžeme najít společnou notu s Nigelem Faragem a jeho stranou UKIP, protože ta prosazuje odchod Velké Británie z EU. To je něco, co si absolutně nepřejeme, protože si myslíme, že by to zrovna české zájmy poškodilo. Británii v EU potřebujme jako jistý korektiv těch federalizačních a unifikačních tendencí.

Jak byste oponoval těm, kteří říkají, že bylo lépe zůstat ve frakci Evropské lidové strany, která je silnější?

Nejjednodušší možný argument je, že jsme dosáhli stejných funkčních postavení v Evropském parlamentu, jako když jsme byli v EPP, tedy máme místopředsedu Evropského parlamentu z ODS. To je ale celkem takový povrchní argument, který bych nerad používal. Já si myslím, že situace se velmi změnila a kvůli krizi eura a eurosocialismu je eurorealismus v kurzu a stává se z něj proud, který je brán vážně. Víme, že mnozí naši kolegové z EPP jsou velmi osloveni naším eurorealistickým programem. Jediný důvod, proč k nám nevstoupili, je, že mají obavy ze svých politických centrál doma, které se již jednou upsali EPP a nechtějí to měnit.

Do ECR vkládám velké naděje a myslím, že po roce 2014 se naše řady rozrostou. Jednáme s případnými novými členy ze zemí, jako jsou Belgie, Itálie, z některých skandinávských zemí, dokonce i z Lucemburska, což je tradičně profederalistická země. Dobře komunikujeme i s některými liberálními stranami, které jsou členy ALDE (aliance liberálů a demokratů pro Evropu) a kterým se nelíbí převládající federalistický směr této frakce. Čili jsem spokojen, že se nám na zelené louce z bodu nula přes veškerý odpor a mohutný protitlak podařilo postavit něco, co, jak je vidět, má šanci přetrvat a stát se jedním z viditelných evropských proudů.  

Vy říkáte, že eurorealismus je v kurzu. Ale neříká konkrétní politický vývoj něco jiného? Máme schválenu fiskální unii, máme tu evropské záchranné mechanismy ESM, dále návrh na bankovní unii či na zavedení celoevropských daní z CO2 či finančních transakcí.

Ty kroky, o kterých hovoříte, ty sice nastávají, ale už jsou to kroky pouze politických elit, které nemají oporu ve veřejném mínění. Dlouho zde byla taková situace, že euroelity si dělaly, co chtěly, protože obyvatelstvo se o to, co se děje na úrovni EU, nezajímalo. Teď se ale ukazuje, že třeba i německá vláda, která patří k těm vůbec nejprofederalističtějším, nyní musí házet zpátečku, protože naráží na odpor vlastních voličů. Například když slyšíme bavorského ministra financí, který říká, že je třeba, aby Řecko do konce roku opustilo eurozónu, tak to je vyjádření, které by ještě před mnoha lety nebylo možné.

Také vidíme, že se zástupci Německa v Evropské centrální bance staví proti vypsání eurobondů, tedy že Německo nechce přebírat závazky za země, které nejsou schopny je splácet. Ukazuje se, že se to teď hýbe jiným směrem. Instituce jako Evropská komise a Evropský parlament to ze setrvačnosti tlačí k další centralizaci, ale to bude mít omezenou dobu trvání a v rozmezí několika let se můžeme dožít toho, že preference se naprosto změní a voliči přestanou preferovat ty strany, které podporují federalizaci, unifikaci a centralizaci EU.

Vy jste hovořil, že spojenectví s Británií má vyvážit moc dvou kontinentálních velmocí, Francie a Německa. Ministr Schwarzenberg ale namítá, že toto spojenectví s Brity je nelogické, neboť ČR patří do středoevropského prostoru a naším nejvýraznějším obchodním partnerem je Německo. A Británie je obrácena obchodně i politicky spíše k Atlantiku…

Pan ministr Schwarzenberg je eurofederalista. Je to člověk, který celé řadě faktorů, a v neposlední řadě i díky svému historickému původu, vždy bude zastáncem nadnárodních evropských koncepcí. Pravý opak toho, co říká, je ale pravdou. Právě proto, že jsme součástí střední Evropy, právě proto, že naším nejsilnějším obchodním partnerem je Německo – a je mimochodem jen dobře, že se snažíme obchodní závislost v poslední době snížit – právě proto, že jsme tak velmi závislí na vnitřním trhu EU, musíme hledat politickou protiváhu. Tedy najít nějakou evropskou mocnost, která bude sloužit jako balancér, který vyvažuje kontinentální vlivy. V Evropě to nikdo jiný než Británie nemůže být. To je země, která nemůže dovolit kvůli vlastním zájmům, aby kontinent byl dominován pouze Německem či německo-francouzským tandemem.

Druhý směr, který bychom měli podporovat, je transatlantická spolupráce, protože vliv, přítomnost a angažmá Spojených států v Evropě je něco, co musíme podporovat. To je proč, se nemůžeme shodnout s člověkem, jako je Ron Paul, protože ten chce omezovat zásadním způsobem angažmá USA ve světě včetně Evropy, což je v rozporu s našimi národními zájmy. My musíme vysvětlit v Americe – a o to se teď právě budeme snažit a doufám, že se nám to podaří – že jednotná, unifikovaná, centralizovaná Evropská unie řízená německo-francouzským tandemem není nejenom v našem zájmu, ale není ani v zájmu Spojených států ani Velké Británie. Na americkém State Departmentu (ministerstvu zahraničí) stále přetrvává taková ta setrvačná myšlenka, že je zapotřebí mít jeden telefon do Evropy. Ukazuje se, že to není možné ani žádoucí. Myslím, že je Američanům velmi dobře vysvětlitelné, že pokud bude Amerika hledat své spojence na bilaterální úrovni, tak na tom bude lépe, než když bude jednat s Evropskou komisí či europarlamentem.

Bohužel Obamova administrativa poslala k ledu jeden z nejdůležitějších projektů po konci studené války k upevnění transatlantické spolupráce, což byl česko-polsko-americký projekt protiraketové obrany. I když bývalá vláda nebyla schopna to prosadit, tak si myslím, že základní chyba byla na straně americké administrativy, která to z jiných strategických důvodů odpískala. Tímto appeasementem nikoho neoslovila. Pokud si mysleli, že si tím koupí Rusko, tak to se nestalo. A my jsme tak přišli o jedinečnou možnost, jak se vyloupnout z tříště střední Evropy. Jestli bychom měli něčeho litovat v polistopadové historii, tak je to neuskutečnění tohoto projektu.