Rouškomat z automatu na sušenky

V takzvané první vlně epidemie si vedlo město Náchod velmi dobře. Vznikl tady dokonce první „rouškomat“ v republice, možná i v Evropě. Starosta a poslanec za ČSSD Jan Birke začal rychle jednat poté, co se prý hned na začátku pandemie od svého přítele ministra Hamáčka dozvěděl, že ve státních rezervách je těchto věcí zhruba „na dvě minuty“… „Udělali jsme rouškomat z automatu na sušenky,“ usmívá se starosta, kterému se podařilo zajistit na tu dobu skvělé ceny. Chirurgickou roušku s 99procentní záchytností viru si lidé mohli koupit za pět korun. „V té době se takto kvalitní rouška prodávala až za desetinásobek. Mám v regionu dva české výrobce, se kterými spolupracuji. Navíc jsem sehnal sponzory,“ vysvětluje, jak se mu podařilo docílit na tu dobu neuvěřitelné ceny.

Město se tedy připravilo a zvládalo pandemii skvěle. Zvrat přišel po Novém roce. Náchod se v počtu nakažených dostal do „červených“ čísel. A nakazil se i starosta Jan Birke. Jak sám říká, z chlapa, který byl i přes prodělanou mrtvici a cukrovku v plné síle, udělal koronovirus doslova trosku. Zhubl patnáct kilo, v nemocnici kašlal krev. „Ještě nikdy v životě jsem se tak nebál,“ mluví o nejhorších chvílích svého života Jan Birke.

Nákaza zřejmě ze svatby

Jan Birke se koronavirem nakazil zřejmě na jedné ze dvou svateb, kde byl jako oddávající. „Svatebčané mě požádali, abych si na obřad sundal roušku. Chtěl jsem jim vyhovět, byl to přece jen jejich velký den,“ vysvětluje Birke s tím, že na obřadu musel být zřejmě někdo nakažený. Hned ale také dodává, že svatebčanům vůbec nic nevyčítá. „Víte, v té době už jsme s pandemií bojovali téměř rok. Málokdo si to uvědomuje, ale i starostové jsou vlastně v takzvané první linii. Nikdo z nás dnes nesedí za stolem. Snažíme se pomáhat, musíme se stýkat s lidmi. Řešíte od začátku obrovské problémy typu padesátikilometrové fronty na hranicích, vytahujete s vojáky, kteří mají na puse jen mokrou šálu, italské řidiče, kteří mají vysokou teplotu a podobně… po tom roce už otupíte a ani si neuvědomíte, že se také můžete nakazit,“ vysvětluje.

To, že se nakazil zřejmě právě na svatbě, považuje prostě za smůlu, nešťastnou náhodu…

Když začal pokašlávat, udělal si antigenní test. Ten ale vyšel negativní. Další test, který si udělal následující večer, byl už ale pozitivní. Druhý den ráno pak nákazu potvrdil i PCR test. „Měl jsem strach o svou rodinu, o své kolegy v práci. Bál jsem se, koho jsem ohrozil,“ popisuje starosta s tím, že strach byl o to větší, že dcera má astma.

Nechtěl zabírat místo v nemocnici „potřebnějším“

První dny poté, co se u něj projevila nákaza, ležel starosta doma. Domníval se, že virus zvládne v domácím ošetření. Jak sám říká, nechtěl zabírat lůžko v přeplněné nemocnici potřebnějším. „Náchod byl v jednu chvíli dokonce nejhorší v republice, co se týče obsazení nemocnic. Zrovna když mi vyšel ten pozitivní test, tak v noci převáželi patnáct pacientů z náchodské nemocnice do jiné, protože v Náchodě už nebyly kapacity. Tak jsem si říkal, že přece nepůjdu s teplotou do nemocnice. Byli tam přece lidé, kteří nemohli dýchat,“ vysvětluje starosta a dodává, že doktoři sice „brblali“, nakonec ale dostal kapačku domů.

Teplota se mu vyšplhala přes 39 stupňů. A vydržela tak více než týden. „Ten covid je v tomto strašně zákeřný. Najednou se ze silného chlapa, plného vitality, kdy si myslíte, že vás nic neporazí, stane človíček, který sotva dojde na záchod. Dostal jsem pravděpodobně takzvanou britskou mutaci viru, která byla opravdu hodně agresivní,“ popisuje s tím, že byl pod přísnou kontrolou lékařů. Navštěvovaly ho i jeho lékařka Edita Nováková a zdravotní sestra Jana Kynterová. Ředily mu krev, nasadily antibiotika. „Kortikoidy jsem doma nedostal, to je jen při hospitalizaci,“ vysvětluje Birke.

„Do toho všeho mi zavolala úplně zoufalá manželka mého kamaráda starosty, který je jen o tři roky starší než já. A to jsem dostal velkou psychickou ránu. Prosila mě, abych jí pomohl, protože Pavel umírá. Je na umělé ventilaci. Takže v tu chvíli začnete řešit převoz na nějaké specializované pracoviště. To se ještě podařilo, museli mi ale už pomáhat kolegové. Pavel je teď ve Vojenské fakultní nemocnici v Praze, napojený na přístroj ECMO a hrozně se o něj bojím,“ říká smutně Birke a vrací se ke svému příběhu.

Více než po týdnu mu začala teplota klesat. „Najednou jsem měl 37 stupňů. Měl jsem pocit, že jsem to zvládl. Jenže vtom přišel opět zlom k horšímu. Začal jsem se dusit. Přišlo to z ničeho nic, bylo to strašné. Opravdu, ten covid se chová naprosto nevyzpytatelně. Měl jsem strašný strach. Udusit se, to je snad nejhorší smrt. Nemůžete s tím vůbec nic dělat,“ vypráví Birke, kterého v tu chvíli už nekompromisně odvezli do nemocnice.