Roman Pavlík k policii (tehdejší SNB) nastoupil 1. července 1990. V době svého nástupu ještě nemohl tušit, že se za několik let v roli vyšetřovatele nachomýtne ke kauze hospodářské kriminality, která se z velké míry podílela na celkovém charakteru 90. let v Česku coby dravé doby, ve které o vraždy a vydírání podnikatelů nebyla nouze. „V podstatě jsem pouze vyměnil uniformu. Byl jsem důstojníkem v tehdejší Československé lidové armádě a sloužil jsem v Praze od února 1990,“ zavzpomínal pro ParlamentníListy.cz Pavlík na své začátky u policie. Armáda prý nenaplnila jeho očekávání a tak zareagoval na inzertní výzvy v denním tisku.

Pavlík začínal jako běžný policista. Po absolvování výběrového řízení nastoupil na místní oddělení v nově vznikající hlídkové rotě v Krakovské ulici. „Zpočátku jsem pouze hlídal předvedené osoby u stálé služby, nebo například vykradený obchod do příchodu majitele. Vlastně kam mě postavili, tam mě našli,“ vzpomněl Pavlík pro ParlamentníListy.cz. Běžným policistou ale neměl zůstat dlouho. „Když jsem byl na služebně, velmi mě zajímala administrativa a také to, jak se zpracovávala trestná činnost,“ zavzpomínal Pavlík. Jeho entuziasmu si všimli nadřízení a po pouhých třech měsících u hlídkové roty byl Roman Pavlík přeřazen na místní oddělení na administrativu. „Tehdy jsem se dostal k vyšetřování nápadu trestné činnosti. Mé výsledky se dostaly k pracovníkům kriminální služby v Bartolomějské. Ti mi nabídli místo a já jej přijal, takže jsem se 1. prosince 1992 stal kriminalistou a to na oddělení hospodářské kriminality při obvodním ředitelství na Praze 1 v Bartolomějské,“ sdělil Pavlík.

Počátkem 90. let vzrostl počet evidovaných trestných činů v Česku podle údajů policie téměř čtyřnásobně. První roky po pádu režimu se tu zároveň objevila kriminalita, která tady dříve nebyla. Jen dva roky poté, co se Pavlík stal kriminalistou, mu na stole přistálo trestní oznámení tehdejší akciové společnosti Pragobanka. To směřovalo na společnost Dionex s.r.o. ve věci podezření z podvodu. Firma totiž nesplácela poskytnutý úvěr v celkové výši přesahující částku 80 milionů korun. „Spisový materiál jsem rozpracoval se svým tehdejším parťákem Tomášem Benešem. Zjistili jsme, že se jedná o velice rozsáhlou trestnou činnost s prozatímně zdokumentovanou škodou přesahující jednu miliardu korun,“ sdělil ParlamentnímListům.cz Pavlík, jak postupně před oběma kriminalisty vyvstala kauza, které neměla do té doby v hospodářské kriminalitě obdoby. „Případ jsme zadokumentovali včetně několika vzájemně se protínajících firem, statutárních zástupců a několika poškozených bankovních institucí. Vzápětí jsme navrhli samotnou realizaci případu,“ vzpomíná Pavlík. Již v roce 1995 kriminalisté zjistili, že tunelování bank bylo mnohem rozsáhlejší a nabyli podezření, že kontakty pachatelů směřují do politické oblasti, uvedlo Právo. Klíčovým jménem, u kterého se nitky začínaly sbíhat, bylo jméno dnes již mrtvého kmotra českého podsvětí Františka Mrázka, jehož vražda není doposud policejními orgány vyřešena.

Na stopě velké kauzy

Jak uvádí server Cibulka.com, „pavouk vzájemných vztahů, který se při vyšetřování postupně utvářel, prý naháněl strach i samotným vyšetřovatelům“. „Po shromáždění asi dvou tisíc stran důkazního materiálu bezvýsledně žádali nadřízené o pomoc v podobě vytvoření početnějšího speciálního týmu. Nedostali ji,“ píše Cibulka. 30. března 1995 pak zůstal na všechno Pavlík sám. Pavlíkův parťák Beneš byl v ten den v brzkých ranních hodinách nalezen v pražské policejní úřadovně v Bartolomějské ulici s prostřelenou hlavou. „Věc byla uzavřena jako sebevražda, i když o tom pochybuji. Neboť po několika dnech zahynul při údajné nešťastné náhodě další člověk, který nám byl nápomocen při dokumentování trestné činnosti osob soustředěných kolem Františka Mrázka,“ vysvětlil Pavlík ParlamentnímListům.cz. O sebevraždě podle Cibulka.net pochyboval i bývalý Benešův kolega František Lázňovský. Ten byl posledním, s kým Beneš bezprostředně před výstřelem hovořil. O tři měsíce později zemřel i Lázňovský a to na náhlou srdeční slabost. Spekulacím nahrává i to, že při vyšetřování Benešovy smrti údajně nedošlo k vyslechnutí všech policistů, kteří byli v době činu v budově přítomni.

Benešova smrt byla šokem, nikoliv však jediným. Nalezena mrtvá byla za podezřelých okolností i dozorová státní zástupkyně Stanislava Kozubková. Ta přitom dříve potvrdila domněnku hlavního vyšetřovatele o tom, že případ úvěrových podvodů kolem Pragobanky je výjimečně rozsáhlý a jeho vyřešení není naprosto v možnostech Obvodního úřadu pro vyšetřování pro Prahu 1. „Údajně se udusila zvratky po konzumaci většího množství alkoholu, což považuji za zcela nepravděpodobné. Vím, a jiní kolegové by to mohli potvrdit, že alkohol nepila. Maximálně si dala skleničku dobrého červeného vína. No záhada na záhadu,“ sdělil své pochybnosti kolem smrti Kozubkové Pavlík.

Zachránil spis?

Pavlík byl v té době šéfem operativců, kteří na případu pracovali. Spis si nakonec převzala II. sekce kriminální policie hl. m. Prahy, kam byl Pavlík přeložen, aby jej dále rozpracovával. Právě v této době pak Mrázkův spis převedl do režimu „tajné“ a dodnes je přesvědčen o tom, že jej tak zachránil. „Při kompletaci spisového materiálu mě v kanceláři navštívili dva vysocí policejní důstojníci. Bylo mi sděleno, že z důvodu vyšší moci jim mám celý spisový materiál předat k dalšímu opatření. Vymluvil jsem se, že musím napsat postupku a předávací protokol a ať přijdou za dva dny,“ sdělil ParlamentnímListům.cz Pavlík s tím, že se obával, že mu spis seberou a ten se ztratí. „Bylo mi jasné, že musím podniknout jedinou kulišárnu, co mě v tu chvíli napadla a uskutečnit tak slib, který jsme si s Tomášem Benešem dali, že ten spis nedáme, i kdyby nás to mělo stát cokoliv,“ vysvětluje.

Roman Pavlík tak udělal jediné, co podle svých slov mohl. Dopsal vyhodnocení, spisový materiál zkompletoval a vyhodnocení včetně spisového materiálu převedl do režimu „tajné“. „Urychleně jsem vyhodnocení rozvezl a rozdal příslušným policejním funkcionářům, státnímu zastupitelství i soudu,“ popisuje dramatickou situaci. „Proč jsem to udělal je nasnadě,“ vysvětluje. „Spis se už nemohl ztratit, jelikož bylo vyhodnocení trestné činnosti rozdáno na tolika místech a navíc, pokud chce někdo převzít spis v režimu tajné, musí na to mít dle tehdejších pokynů příkaz ministra vnitra,“ dodává. „Když pánové zjistili, co jsem udělal, jen procedili mezi zuby, že jsem to po.... A že toho ještě budu litovat,“ svěřil se Pavlík. „Odešli a já už je nikdy neviděl. Třeba to byli lidé od Mrázka, kdo ví...“ dodává. Případ byl dále vyšetřovacím týmem rozpracován pod názvem „Reprodukce“ v rámci kriminálního spisu „Podnikatel“. Kauza se rozpracovávala prakticky 3 roky. „Během té doby bylo sděleno obvinění několika osobám. Figurovala tu jména Mrázek, Provod, Tikovský, Šebesta, Březina, Bořkovec, Pitr, Wippern. Zpočátku jsem měl v týmu 6 operativců. Později zájem opadával,“ vysvětlil Pavlík.

Ustál i kriminalizaci

V reakci na probíhající vyšetřování se objevily pokusy o kriminalizaci policistů, a to ze strany v případu zapletených osob. První obětí těchto her se stal středočeský vyšetřovatel Evžen Kolín, který na případu s Pavlíkem pracoval po Benešově smrti. „Skončil v nastražené léčce podnikatele Tikovského – přes inspekci Ministerstva vnitra, která tvrdila, že získala důvěrné poznatky o tom, že vyšetřovatel podnikatele vydírá – a ve vyšetřovací vazbě na Pankráci jako kriminalista-operativec. Nakonec byl donucen od policie odejít,“ vzpomíná Pavlík. Cílem těchto pokusů o odstavení z kauzy se stal i Pavlík, který jich ustál několik. V tom, co za nimi stálo, má bývalý kriminalista jasno. „Bylo za nimi moje rozpracování osoby Františka Mrázka a jeho kumpánů v rámci vyšetřovacího spisu. Za všemi problémy, které jsem v souvislosti s touto věcí měl, stál Mrázek a to za přispění osob s právnickým vzděláním, bývalých policistů, kteří také fungovali v představenstvu nadace Interpo. Vysvětlení: Interpo byla nadace Miroslava Provoda, Františka Mrázka a Karla Gotta, která měla pomáhat rodinám a pozůstalým policistů, kteří přijdou o život ve službě a byla rovněž součástí vyšetřování,“ vysvětlil Pavlík.

Frantu Mrázka stála snaha dostat mě do tepláků v 90. letech spoustu peněz, říká bývalý policista Roman Pavlík.

Foto: Archiv Romana Pavlíka

Pokus Pavlíka kriminalizovat začal v letních měsících roku 1996 a opět přes Tikovského, který tvrdil, že ho kriminalista měl vydírat. Pavlík snášel hrozbu kriminalizace špatně. „Trpěl jsem já, moje rodina. Mezi přáteli a kolegy bylo takové zvláštní napětí. Jak se říká, na každém šprochu pravdy trochu a stokrát opakovaná lež se stává pravdou,“ vysvětlil ParlamentnímListům.cz Pavlík. Policista byl prakticky v neustálém šetření pracovníků vnitřní kontroly a tehdejší inspekce Ministerstva vnitra. „Výslechy, vysvětlování mé neviny na různá trestní oznámení a to samozřejmě od lidí kolem Mrázka, anonymy. Čelil jsem tomu prakticky od roku 1997 do roku 1999, prostě odstavit, nařknout, zavřít na Pankrác, společensky zničit. Víte, když máte napíchnutý telefon, hlídá vás sledovačka... už jsem toho fakt měl dost,“ vysvětluje. „Navíc jsem byl vyrozuměn, že již nejsem žádoucí na odboru hospodářské kriminality a že si mám najít místo, kam budu okamžitě uvolněn – a to se přitom tradovalo, že z hospodářské kriminálky existovaly pouze 3 způsoby odchodu: zavřít na Pankrác, odejít do civilu, nebo zemřít.

 Buď – anebo...

Roman Pavlík měl podle svých slov štěstí, když dostal nabídku do „prestižní pražské mordparty“ (oddělení vražd, pozn. red.). Tam nastoupil začátkem roku 2000, přičemž Mrázkův kriminální spis, týkající se „kmotrovy“ hospodářské kriminality, opustil a přenechal k dalšímu zpracování. Shodou okolností se ale kolem Františka Mrázka začal motat i na oddělení vražd, kde byl zmíněný podezřelý jako zadavatel a organizátor jednotlivých vražd či vražedných pokusů. Právě to přimělo Pavlíka, podle jeho slov, aby u policie skončil. „Práce zasahovala do mého rodinného života. Kdo nesloužil u policie, neví, kolik času nad rámec se musí odevzdat na úkor rodiny,“ vysvětlil. O Pavlíkově konečném odchodu od policie ale zřejmě rozhodlo něco jiného. „Měl jsem schůzku s jistým člověkem, který mi dal najevo, že Mrázek už mě má plné zuby. Prakticky se mu ani nedivím, vždyť jsem se jeho osobou zabýval 10 let. Ten člověk mi tehdy řekl, že mi Mrázek vzkazuje ‚buď – anebo...“ vysvětluje Pavlík. „Prakticky jste první, komu skutečný důvod svého odchodu od policie říkám,“ sdělil ParlamentnímListům.cz.

Podle Pavlíka stála Mrázka v 90. letech snaha dostat policistu tzv. do „tepláků“ (za mříže, pozn. red.) spoustu peněz. „Věděl jsem, čeho je schopný a za jaké provázky tahá. Než vystavovat nebezpečí rodinu, raději jsem odešel do civilu,“ dodává. „Odešel jsem ke konci roku 2005 a jak víte, ani ne za 2 měsíce po mém odchodu byl samotný František Mrázek zavražděn. Takový je život,“ vysvětlil Pavlík. „Franta Mrázek to už přeháněl. Tlačil se tam, kde neměl co dělat. Navíc porušil pravidlo, že můžeš žrát, ale nesmíš u toho mlaskat. No a Mrázek začal mlaskat, až mu od huby lítalo,“ sdělil ParlamentnímListům.cz Pavlík svůj názor na to, proč byl kmotr Mrázek zavražděn. „Osobně se domnívám, že se mu osudovými staly jeho aktivity v chemickém průmyslu a hlavně měl enormní zájem na takzvanou deblokaci ruského dluhu vůči České republice. Zkrátka začal tlačit a mačkat lidi, kteří se nedali,“ dodal. 

Úraz ho připravil o výsluhy

Po odchodu od policie a nutné rekvalifikaci začal Roman Pavlík pracovat jako záchranář. Po těžkém úrazu však ochrnul a vzhledem k přiznání invalidního důchodu třetího stupně přišel o své policejní výsluhy. Na vině je přitom sám zákon. Stojí v něm totiž, že nárok na výsluhy má bývalý příslušník bezpečnostních sborů (ať už hasič, voják či policista) pouze do okamžiku, než začne pobírat od státu další důchod nezávisle na tom, zda invalidní či starobní. Pavlík tak nyní kvůli přiznání těžkého stupně pracovní neschopnosti právně nemá nárok na to policejní výsluhy pobírat. S invalidním důchodem však podle svých slov vyžije jen těžko.

V souvislosti s touto situací, se bývalý kriminalista obrátil na zákonodárce, které – prostřednictvím otevřeného dopisu – vyzývá ke změně zákona. Po více než roce však bývalý policista stále neobdržel odpověď a autority zarytě mlčí. „Nevím, zda si zákonodárci uvědomili, že se plně invalidním může stát naprosto neočekávaně v podstatě kdokoliv a kdykoliv. Domnívám se, že by se nad tímto problémem měli minimálně zamyslet. Vždyť oni vlastně trestají za službu vlasti bývalé zaměstnance státu, kteří nasazovali a nasazují život i zdraví pro bezpečnost svých spoluobčanů. Když se stanou invalidními, odeberou jim zákonem právo na výsluhový příspěvek, který by jim souběžně s vyplácením invalidního důchodu umožnil plnohodnotnější život,” stojí v otevřeném dopise. „Tímto neuváženým krokem stát lidem v těžké životní situaci namísto projevu úcty a poděkování za dlouholetou věrnou službu dává jasně najevo, že jsou pro něj už jen pouhým lidským odpadem, vůči kterému není třeba nadále plnit žádné závazky,” doplňuje. Tradice výsluh za službu v bezpečnostních sborech se přitom, na což Pavlík v dopise upozorňuje, v českých zemích táhne již od habsburské monarchie.