Dana Drábová  se nejdříve přítomným představila a zavzpomínala na dobu, kdy působila jako ředitelka Státního ústavu radiační ochrany, „což je taková výzkumně-vývojová organizace, kterou Státní úřad pro jadernou bezpečnost zřizuje. Tam mě to moc bavilo. Neměla jsem žádný úmysl nějak rychle tam odtud odejít,“ prozradila na sebe Drábová. „V roce 1999 předseda Státního úřadu pro jadernou bezpečnost dostal nabídku, která se skutečně neodmítá – od generálního ředitele Mezinárodní atomové agentury ve Vídni, aby mu dělal osobního asistenta ve všech odborných záležitostech. Tím pádem rezignoval a vláda vypsala výběrové řízení. Do něj měly odvahu se přihlásit i některé politické figury, čehož jsme se zalekli. A když jsme seděli někde na pivu, kolegové říkali – přihlas se, ať to trochu rozředíme a je z čeho vybírat. Neprozřetelně jsem řekla, že se přihlásím, a když už jsem to řekla, tak jsem to udělala a k mému šoku výběrová komise – to bylo jedno z prvních otevřených výběrových řízení na takovýto post ve státní správě – mne doporučila vládě k rozhodnutí na prvním místě. Vláda rozhodla – a tak to je,“ uvedla na úvod za smíchu přítomných Dana Drábová.

Čemu (pravděpodobně) nezabráníme

Pak se již ale věnovala aktuální situaci: „Máme velké štěstí, že jsme zažili skoro třicet let poměrně klidné situace ze všech možných pohledů, kdy jsme se skutečně mohli cítit bezpečně a v bezpečí. Musí říci, že málokterá generace má takovéto štěstí, že tak dlouhou dobu klidu, míru a dostatku prožila. Málo si toho vážíme a začneme si toho vážit až ve chvíli, kdy tuto pohodu začneme ztrácet. A že to možná nastane dříve nebo později, k tomu už tu určité signály máme. Tím pádem je na čase se starat, jak se připravit, že ten život, i když nám nepřipadá jednoduchý, tak může být ještě daleko složitější a komplikovanější, než to, na co jsme zvyklí a považujeme to jaksi za základní lidské právo,“ uvedla Drábová.  

„Mluvím o třech takových oblastech, které považuji za nejnaléhavější a také z hlediska naší bezpečnosti za nejdůležitější. Tu první jsem už trochu naznačila. Dvacáté století se vyznačovalo poměrně příznivou tváří matičky přírody, která to tohoto kouta světa nepřinášela příliš extrémních klimatických a meteorologických jevů. Toto se poměrně rychle mění. Je fakt, že to není nic nového. Zaznamenatelné a dozkoumatelné události z historie planety Země nám ukazují, že změny přírodních poměrů – dnes se soustřeďujeme hlavně na klimatické změny – nejsou pro planetu nic neobvyklého. Dokonce když laborujeme s tím, jak se vyrovnáme se vzrůstem teploty průměrným o dva-tři stupně do konce tohoto století, tak málo bereme na vědomí, že jsou zaznamenána období, kdy během několika desítek let průměrná teplota stoupla či klesla i o více než deset stupňů. To, čemu se usilovně snažíme zabránit – a neříkám, že je to něco špatného – není nic, co by už ta planeta několikrát, možná mnohokrát, nezažila. Důležité slovo je ‚zabránit‘. Jistěže člověk na změně těch přírodních poměrů se podílí. Míra toho podílu je diskutovatelná. Měli bychom přemýšlet o tom, jak se budeme chovat šetrněji a ohleduplněji ke světu kolem nás. Na druhou stranu síly přírody jsou vždycky větší, než na co člověk může byť jen pomyslet. Tím pádem zabránit těm klimatickým změnám je poměrně naivní záležitost. Těm nezabráníme. Můžeme se začít chovat ke světu ohleduplněji, ale musíme se vyrovnat s tím, že k těm klimatickým změnám prostě dochází a bude docházet. A tím pádem ta správná strategie a taktika podle mne je začít se dívat okolo sebe, jak se na ně připravíme. Jak se připravíme na to, že budeme přežívat v jiném světě. Nenastane to ze dne na den, dokonce ani z roku na rok ne, ale přesto je vidět, že to klima se mění a bude měnit,“ nepotěšila přítomné Drábová.