V těchto dnech se v Česku diskutuje o přijetí patnácti set uprchlíků, k němuž se dobrovolně zavázala vláda Bohuslava Sobotky. Jak ale vypadá skutečná imigrační vlna, mohou vyprávět například Srbové. Jejich země, přímo sousedící s hranicí schengenského prostoru, v těchto týdnech a měsících zažívá dosud nevídanou krizi.

Podle informací, které médiím poskytl srbský ministr práce a sociálních věcí Aleksandar Vulin, jižní srbskou hranici každý den překročí tisíc uprchlíků. Tisíc lidí každý den, nepředstavitelné číslo. Přitom zdaleka ne všem se podaří se dostat ze Srbska dále. Maďarsko sice před několika týdny započalo stavbu čtyřmetrového plotu s ostnatým drátem, než ovšem zabezpečí celou, zhruba sto osmdesát kilometrů dlouhou, hranici, potrvá to ještě několik měsíců.

Hodně nezvyklé situaci jsou proto vystaveni obyvatelé severosrbských měst a vesnic, kam uprchlíci míří a snaží se zde přejít hranice Evropské unie. Reportér ParlamentníchListů.cz se proto vypravil přímo do nejkritičtějších oblastí, aby situaci zmapoval.

Jedním z míst, které imigranti hojně vyhledávají, je asi stopadesátitisícové město Subotica na severu Srbska, jen pár kilometrů od hranice s Maďarskem. Sem uprchlíci míří v autobusech z Bělehradu a následně přesedají na regionální autobusové linky, kterými jedou do nejsevernějších vesnic. Odtud se už pěšky vydávají k hranicím a pokoušejí se dostat do Maďarska, kde požádají o azyl.

Jak se reportér ParlamentníchListů.cz na vlastní oči přesvědčil, zdaleka ne všichni ale ze Subotice dále k hranicím míří autobusem. Celkem běžný je obrázek, kdy imigranti hledají taxi a žádají odvoz, přičemž na svých chytrých telefonech ukazují na GPS navigaci místa, kam potřebují odvézt. Tomu samozřejmě taxikáři vyhoví, protože jsou rádi za každý dinár navíc. Je evidentní, že všichni velmi dobře vědí, kam se potřebují dostat.

Běžný návštěvník Subotice by ale žádné znaky uprchlické krize nemusel vidět. V centru města se většinou tito lidé nepohybují, tam se žije jako kdykoli jindy. Když reportér PL sháněl informace o uprchlících, zeptal se jednoho z místních policistů. Kde tady najdeme imigranty? A přišla paradoxní odpověď.

„My žádné informace poskytovat nesmíme a už vůbec ne novinářům. Každopádně nejvíc imigrantů uvidíte na autobusovém nádraží a v okolí, odkud jezdí k hranicím, kde přebíhají do EU. Autobusy se vydávají do vesnic Bački Vinogradi a Horgoš, odkud je to do Maďarska nejblíže.  Ale jak říkám, žádné informace poskytovat nesmíme; a vezměte to na vědomí,“ řekl ParlamentnímListům.cz s mrknutím v oku policista ze Subotice.

A jaký pohled se nabízí při příchodu na autobusové nádraží v Subotici? Desítky imigrantů spí v nádražní hale a v přilehlém parku pod stromy. U fontánky s pitnou vodou si perou oblečení a zcela ukradení jim jsou zaměstnanci nádraží, kteří je upozorňují, že jde o pitnou vodu, a ne o pračku. Když jim jedna žena pracující na nádraží nadávala, že toto místo není určeno k praní oblečení, ale teče odtud pitná voda pro cestující, uprchlice se jí pouze vysmály a dál pokračovaly v praní.

Nejtypičtějším obrázkem byli mladí muži sedící v nádražní hale kolem elektrických zásuvek, kde si nabíjeli své chytré telefony. Mnozí z nich vůbec nepůsobili chudě. Měli na sobě trička známých světových značek. Osobních věcí, které mají sebou na cestě, není nijak mnoho. Většinou má každý z imigrantů malý batoh a spacák.

Po prozkoumání autobusového nádraží v Subotici vyjádřil reportér PL prosbu jednomu ze zaměstnanců autobusového nádraží, aby se jedním z autobusů mohl vypravit spolu s uprchlíky do příhraniční vesnice, odkud dále pokračují k hranicím. „To jste se asi zbláznil, ne? Neslyšel jste o tom, že se tam nedávno porvali, vytáhli na sebe nože a jeden z nich to nepřežil? A jak se z té vesnice dostanete zpátky? Je noc a pak už nic nepojede, je to kolem třiceti kilometrů a nikdo vám tam nepomůže, žijí tam jen Maďaři a Romové. Ale jestli se nemáte rád, tak si klidně jeďte,“ reagoval muž z nádraží.

Druhou možností bylo vydat se autem přímo za zmíněným autobusem. To se zdálo jako lepší možnost. Hned na začátku se projevil problém. Řidič autobusu si nelámal hlavu s dodržováním rychlosti přes vesnice. Je zde povoleno padesát kilometrů za hodinu a autobus to uháněl možná přes devadesát. Zřejmě chtěl mít cestu brzy za sebou. Jedinou možností, jak ho sledovat, bylo přizpůsobit rychlost. A přišla policejní kontrola a pokuta. Po sdělení důvodu zvýšené rychlosti reagoval policista jen nechápavým kroucením hlavou.

Nakonec se však podařilo ztracený autobus zase dohnat. Konečnou zastávkou pro imigranty byla vesnice Horgoš, která se nachází jen kousek od maďarské hranice. Je zde ostatně i stejnojmenný hlavní hraniční přechod ze Srbska do Maďarska.

Z autobusu v Horgoši vystupuje zhruba čtyřicet imigrantů. Jde nejen o mladé muže, ale také o ženy i s hodně malými dětmi. Na ně tu čeká dalších zhruba dvacet lidí s osobními věcmi. Všichni se z autobusové zastávky vydávají ve tmě vstříc hranici s Maďarskem, a tedy i hranici s Evropskou unií – jejich vytouženým cílem.

Reportérovi ParlamentníchListů.cz se zpočátku podařilo několik z nich osobně oslovit. Anglicky uměli celkem bez problémů. Řekli, že jsou ze Sýrie a do Srbska cestovali zhruba týden. „Nejste z OSN? A chcete po nás peníze? Všichni po nás totiž chtějí peníze,“ řekl jeden ze syrských uprchlíků našemu reportérovi.

Po odpovědi, že nejsme z OSN, přišla otázka, zda nevíme, jestli je někde po cestě k hranici policejní stanice. Rozhovor nebyl dokončen, protože na dva muže křikl zbytek skupiny, že musí jít. Ukázalo se ovšem, že srbské policie se uprchlíci příliš bát nemusí. Jak bylo zmíněno, do země denně přijde tisíc imigrantů, a tak logicky policie nemá zájem je zatýkat nebo jim dělat nějaké problémy s přechodem hranice pryč ze země. Oficiálně je samozřejmě situace jiná, všichni odpovídají, že Srbsko si své hranice střeží a mimo hraniční přechody nikoho neoficiálně nepouští.

Když se více než pět desítek, většinou syrských, uprchlíků vydalo z nocí zahalené vesnice k nedaleké hranici, snažil se skupinu reportér ParlamentníchListů.cz vyfotit. To se uprchlíkům ale vůbec nelíbilo. Nejdřív přišel křik, zřejmě v jejich jazyce. Když ani tehdy neschoval náš reportér fotoaparát, rozeběhl se jeden ze skupiny s nožem a výrazem v obličeji, který napovídal, že to myslí zcela vážně, že je mu všechno jedno a nikdo mu nemůže zabránit, aby se on i jeho blízcí dostali do EU.

Několik fotek se sice podařilo udělat, jejich kvalita je ovšem nevalná. Uprchlík s nožem to totiž zřejmě myslel až příliš vážně. A fotit při útěku je obtížné. Jen kousek od tohoto místa došlo asi dva dny před tím k vraždě. Mezi uprchlíky se rozhořel spor a jeden z nich ho hodlal řešit právě nožem. Ten druhý to nepřežil, bodné rány se neslučovaly se životem. Tolik reportér ParlamentníchListů.cz ze srbsko-maďarské hranice. Další zajímavé reportáže a rozhovory brzy přineseme.