Místo sudů se vyvalily stoly, aby se u nich bok po boku pil zlatavý pěnivý mok. Že takový oficiální pokyn ještě nenastal, je žíznivému národu jedno.

Chlastáme covidu navzdory

„Žerém! Chlastáme!“ je slyšet v centru města a do ulic s polootevřenými hospodami, kde se točí samozřejmě do skla, nepřijde noha policistova. Měšťáci sice nasazují botičky autům jen za roh od bujarého veselí, ale kdo by se obtěžoval bránit podnikání.

„Zachlastáme!“ brunátná omladina, studenti i muži v Kristových letech. Pivo teče proudem, bratříčkování v podobě objímání a zpěvu nebere konce.

„Tady je řev až do pozdních večerních hodin, i v neděli už otevírají, aby si zlepšily skóre, o co je Bureš připravil,“ konstatuje  okolojdoucí postarší pán, který se představí jako Martin. „Já se tomu vůbec nedivím, ale bydlet bych tu nechtěl. Pár měsíců, co byl covid, tu byl klid a teď už je to tu zase. A policisté na to kašlou docela záměrně, oni se vlastně bojí sem přijít,“ rozohní se.