Na začátku rozhovoru v pražské vinárně U Sudu řve na ulici policejní houkačka. Ostatně tak začíná hodně punkových písniček. Petr Sid Hošek, to patronymum má Petr po baskytaristovi Sex Pistols Sidu Viciousovi, jenž se ufetoval k smrti, a další známý pankáč z Plzně Honza Rampich, sedí naproti mě. Otázek je hodně, odpovědi sice rozdílné, ale lze je shrnout. „Punk´s not dead!"

Půlnoční rebel za komanče

„Půlnoční rebel kráčí městem a všechno, co má s sebou, je jenom jeho víra. Nerozhlíží se kolem sebe, nezajímá ho nic, to je jeho síla." To je asi nejznámější písnička Plexis. Punkové kapely, která vznikla v roce 1984 a nedávno tedy oslavila třicetileté výročí. „Začal jsem chodit na koncerty Abraxas, kde se občas pankáči objevovali. Pak jsem se stal jejich bedňákem. Kapelník Slávek Janda se mě jednou zeptal: Chceš do konce života tahat bedny, vole, nebo také zmáčkneš kytaru? Tak vznikli Plexis," říká Hošek pro ParlamentníListy.cz.

Muzikanti z kapely se jako diváci účastnili i legendárního Mírového koncertu Olofa Palmeho v roce 1987 v Plzni. Účastnili se ho němečtí Die Toten Hosen a Einstürzende Neubauten, ale třeba i Michal David a Dalibor Janda. První „popíkář" byl totálně vypískán, na pódium tenkrát přiletěl i gumový granát. Pankáče tehdy rozháněla policie. Akce se stala opravdu legendou, kolem které se rozvinuly další. Třeba že se zpěvák Toten Hosen Campino rval s berlemi při zásahu s policajty. O koncertu píše například Jaroslav Rudiš v knize Konec punku v Helsinkách.

„Na podobné koncerty dřív chodili všichni. Pankáči, máničky, skinheadi. Dnes už se to trochu rozkastovalo. Nicméně náckové byli mimo vždycky. Všechny nás tehdy spojovala muzika. Kapely musely být registrovány v kulturních domech anebo se někdo musel oženit a udělat ve stodole cajmrsk. Na všechno byly třeba povolovačky a každý band musel mít přehrávky. Muzikant musel vystoupit před komisí a předvést, jestli ví, co je áčko, céčko a kdy se narodil Vladimir Iljič Lenin. To byly pro bigbít dost důležité věci," směje se zpěvák Plexis, kteří před tou komisí vystoupili až v roce 1989, čtyři měsíce před pádem Berlínské zdi. V komisi seděl Radim Hladík, takže jim to prošlo. Například písnička Královna LSD byla uznána za tvrdě protidrogový song.

• Seriál ParlamentníchListů.cz k 25 letům od listopadu 1989
  
  

Pořád lepší varianta, než byla

„Tak si říkám s kluky, jak tady ležím, že to byl teda pěkně zkurvený režim. Tohleto není teda také žádná zlatá, ale pořád lepší varianta, než byla tamta," zpívali Michael's Uncle v písni: „Ale my stále hledáme štěstí." Rockeři hodně chodili do hospody U Zpěváčků. Hošek byl sedmnáctého listopadu na Národní třídě. „Když do toho esenbáci začali bušit, tak jsme utekli. Kousek bydlel kamarád, klávesák z Lucie Michal Dvořák, který nás schoval u sebe v bytě, takže jsme nedostali obuchem. Tam se tehdy protrhla jakoby Slapská přehrada. Voda smetla všechno staré a nové pěkně pohnojila, aby to mohlo růst. Totální euforie," vzpomíná Hošek.

„Když se všichni bývalí komunisti z osmašedesátého začali drát k moci, věděl jsem, že je to průser. V Plzni mě vyhodili z Občanského fóra," dodává ParlamentnímListům.cz Rampich, který před „sametem", přesně v roce 1986, napsal otevřený dopis Gustávu Husákovi, aby příslušníci Veřejné bezpečnosti nešikanovali alternativní mládež, aby jí třeba nestříhali vlasy, netrhali bundy a tak. „Sesmolil jsem to, podepsalo ho dost lidí. Esenbáci se pak drželi zpátky. Když si na jednoho kamaráda zase dovolovali, velitel je okřikl, aby ho jen zkontrolovali, zapsali a nechali být, aby si Rampich zase náhodou nestěžoval na Svobodné Evropě," říká.

Po roce 1989 do Česka začaly proudit kapely z Anglie a USA. Všechny koncerty byly narvané, vznikaly nové kluby. Všichni turisti chodili do Bunkru, nicméně první v Praze otevřený soukromý rockový klub byl prý Újezd. „Zakazovat komunisty je přesně styl komunistů. Proč být jako oni. Ať si políbí prdel," míní Hošek. „Evropská unie převzala všechno ze socialismu. Všechny ty nesmysly. Celá Evropa je jeden velký socialismus. Přesto je dnes všechno lepší, než bylo dřív," dodává Rampich. „Já to tak nevnímám. Jsem rád, že sem můžou jezdit cizí kapely, ale už si toho nikdo neváží. My jsme kdysi s kapelou jezdili na koncerty s celou aparaturou vlakem," zmiňuje Hošek s tím, že mládež je dnes strašně rozmazlená.