Poslanci se na plénu ve čtvrtek 24. 5. 2018 zabývali mimořádně zařazeným bodem schůze s názvem „Projednání důsledků závazků a migračních rizik, které vyplývají z podpisu Marrákešského protokolu ministrem vnitra vlády České republiky“. Tento problém byl k jednání pléna zařazen na návrh místopředsedy Sněmovny Tomia Okamury (SPD). Jednání celé Sněmovny dopoledne předcházelo mimořádné zasedání sněmovního výboru pro evropské záležitosti (VEZ). ParlamentníListy.cz o něm informovaly jako jediné médium v ČR. Právě na jednání tohoto výboru se zrodil koncept nového řešení neblahých důsledků migrační krize, který si ve čtvrtek večer vzala za svůj celá Sněmovna.

Během projednávání Marrákešské deklarace v evropském výboru čelili zástupci Ministerstva vnitra (MV) otázkám na téma, jak zrychlit vyhošťování nelegálních migrantů. Poslanec Pavel Plzák (ANO) se ministra vnitra tázal, zda by bylo možné poskytování rozvojové pomoci ze státního rozpočtu ČR podmínit uzavřením readmisních dohod. Tedy smluv, které upravují proceduru vyhošťování a návratu ilegálních migrantů do země jejich původu.  Zástupkyně odboru migrační a azylové politiky MV poslancům vysvětlila, že takové smlouvy dávno existují. A to jak na úrovni celosvětové úmluvy, tak i na dvoustranné bázi. ČR je podle jejích informací má uzavřené téměř se všemi zeměmi Afriky a Asie, z nichž do Evropy přichází migranti. „Problém ale je, že tyto státy při zpětném přijímání svých občanů, kteří nelegálně vstoupili do Evropy, prostě nespolupracují“, přiznala  úřednice MV. Dělají „mrtvé brouky“, čímž proces vyhošťování nelegálních migrantů komplikují a zdržují.

V reakci na tuto informaci navrhl poslanec Jiří Kobza (SPD) revoluční řešení tohoto problému. Do návrhu usnesení výboru, předloženého předtím předsedou Ondřejem Benešíkem, navrhl doplnit nový bod, kterým by výbor požádal vládu, aby vyplácení peněz z programů oficiální rozvojové pomoci podmínila spoluprací příjemce při navracení migrantů. Proti tomuto návrhu se přímo na jednání výboru ostře ohradili zástupci Ministerstva zahraničních věcí. S tím, že zejména pro africké státy je tato věc velmi citlivá. I přes jejich odpor však velká většina výboru tento bod do usnesení podpořila. Proti se postavili pouze zástupci TOP 09 a STAN. 

Co jim dlužíme?

Delegace českého ministerstva zahraničí se poslance snažila odradit od schválení části usnesení navržené poslancem Kobzou vysvětlováním, že pro africké partnery to bude nepřijatelné, protože oni mají pocit, že jim Evropané hodně dluží a mají co splácet. Tento pocit vyvěrá zčásti z toho, že Evropané několik století v rámci koloniální správy drancovali nerostné bohatství afrických a asijských států. A mnoho lidí z těchto kontinentů navíc zavlekli do otroctví. To ovšem platí pouze pro bývalé koloniální mocnosti. Shodou okolností zakládající státy Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO), které bylo prvním předchůdcem dnešní EU. Konkrétně Francii, Velkou Británii, Belgii, Holandsko, Itálii a Německo. Žádnou „historickou vinu“ na drancování Afriky a Asie však v žádném případě nenese ČR ani její právní předchůdce Československo. To naopak v době, kdy ještě mělo vlastní průmysl, dodávalo africkým a asijským zemí řadu výrobků, které jim pomohly se technologicky dostat z úrovně středověku, na níž se nacházely v době koloniální správy. A většina těchto dodávek byla realizována za velmi výhodných podmínek. Dnešní terminologií by je bylo možné označit za skutečnou rozvojovou pomoc.

Povinné dary dle Evropské rady

Druhým důvodem, který ve vládách afrických a asijských zemí vyvolává „legitimní očekávání“ povinného přísunu evropských peněz, je závazek plynoucí z Agendy pro udržitelný rozvoj 2030 (Agenda 2030). Respektive přijetí tohoto závazku Evropskou radou. Agenda 2030 je rozvojový plán vypracovaný na půdě OSN. Schválen byl Valným shromážděním OSN. Jako takový není pro členské státy právně závazný. K tomu, aby se z něj stal mezinárodně vymahatelný závazek by musel být schválen Radou bezpečnosti OSN, která má podle Charty OSN jako jediný mezinárodní orgán pravomoc v zájmu udržení světového míru ukládat členským státům nějaké povinnosti. Druhou možností je sjednání mezinárodní úmluvy. Jako jsou třeba Ženevské konvence o pravidlech vedení války a zacházení s civilisty a válečnými uprchlíky. Pro státy, které je podepsaly a ratifikovaly, jsou právně závazné. Za jejich porušování mohou být postihovány státy – formou embarga uvaleného Radou bezpečnosti OSN. Pro válečné zločiny však mohou být souzeni i jednotliví občané zemí. Například před Mezinárodním trestním soudem v Haagu.

Agenda 2030